Článek
Vystudovala jsem Ekonomickou univerzitu s vidinou, že s razítkem v kapse už nebudu mít finanční starosti. Chtěla jsem dělat analytickou práci, rozumět číslům a strategiím. Jenže, co si budeme povídat, na naší malé moravské vesnici je volná pozice pouze v místní hospodě.
Pět let nadějí v Brně
Proto jsem zamířila do Brna. Před pěti lety jsem hrdě nastoupila do velkého mezinárodního korporátu. Na pohovoru mi slibovali „konkurenceschopné ohodnocení“ a „rozvoj“. Zpočátku jsem byla nadšená. Práce mě bavila, lidé byli fajn. Cítila jsem, že konečně dělám něco, co odpovídá mé kvalifikaci.
Jenže ten počáteční plat, který jsem tehdy brala jako „dobrý start“, se za pět let posunul nahoru jen symbolicky. Každý rok mi šéf položí na stůl papír s procenty. 2%. Pak 3%. Pár stovek na výplatní pásce, které okamžitě spolkne inflace a rostoucí náklady na dojíždění.
Nedávno jsem si spočítala průměrnou mzdu v republice. Kolem 49 402 Kč hrubého. Když jsem viděla to číslo, musela jsem se hořce usmát. Můj plat je daleko za očekáváním, 36 115 Kč. Jenže s těmi platy, co berou ajťáci v Praze a vrcholoví manažeři, se to statisticky prostě srovnat nedá. Jsem vysokoškolsky vzdělaná, mám praxi, a přesto patřím k těm dvěma třetinám lidí, co se na ten „průměr“ nikdy nedostanou.
Cena za vesnický klid
Ta cesta do Brna mi zabere každý den hodinu tam a hodinu zpět. To jsou dvě hodiny denně, 10 hodin týdně. Čas, který mi chybí na rodinu, na koníčky, na spánek. A k tomu ta finanční zátěž.
Když se podívám na výplatní pásku, odečtu od ní:
- Benzín do auta: 4 000 Kč měsíčně.
- Časovou daň: 40 hodin měsíčně v autě.
Kdybych bydlela v Brně, tyhle peníze bych ušetřila, ale za jakou cenu? Za pronájem malého bytu v paneláku bych zaplatila dvakrát tolik, co nás stojí bydlení na vesnici. Je to past. Buď se vzdám klidu, platím drahou hypotéku nebo nájem v Brně a mám vyšší šanci na lepší plat, anebo si udržím nízké náklady na bydlení, ale můj reálný příjem sežere dojíždění a regionální platy.
Co dál?
Sedím v práci, dívám se z okna na střechy Brna a cítím frustraci. Můj příběh je příběhem mnoha lidí z Moravy a menších měst, kteří si mysleli, že vzdělání je vstupenka do lepší finanční ligy.
Teď je mi jasné, že diplom z ekonomky mi dal sice možnost pracovat v korporátu, ale nedal mi garanci slušného života. Po pěti letech praxe je čas přestat se bát a začít jednat. Zkouším si najít práci z domova pro firmu v Praze, kde je platová hladina úplně jinde. A s novou nabídkou v ruce si můžu říct o plat, který odpovídá mým zkušenostem, i když to znamená riskovat odchod.
Myslím, že je něco špatně, když člověk s VŠ a pětiletou praxí musí každý měsíc složitě počítat, aby vyšel. A já už takhle počítat nechci.
