Článek
Jmenuju se Anna a je mi osmadvacet. Když mi bylo dvacet sedm, čekala jsem dítě. Osmý měsíc. Břicho už tak velké, že jsem se musela držet zábradlí, když jsem šla po schodech. Každý večer jsem si na něj sahala a říkala si: „Už brzo, Eliško. Už brzo budeme spolu.“
Ten večer přišel Tomáš domů později než obvykle. Stál ve dveřích, ruce v kapsách bundy, pohled někam do zdi. „Musím ti něco říct,“ zašeptal. Já jsem seděla na gauči, ruce na břiše, a najednou mi bylo strašně zima, i když topení hučelo na plný výkon.
„Odcházím. Do Německa. Našel jsem práci. Dobrou. Nemůžu tady zůstat.“
Chvíli jsem nechápala. Myslela jsem, že si dělá legraci. Pak jsem viděla jeho oči – suché, rozhodnuté, skoro úlevné. „A já? A ona?“ zeptala jsem se a ukázala na břicho. „Budu posílat peníze,“ řekl. Jako by to bylo všechno, co k tomu patří. Sbalil si věci ještě tu noc. Já jsem plakala v koupelně, aby to neslyšel. Ráno odešel. Zavřel tiše dveře a odešel.
První dny jsem mu volala. Psala. Prosila. Křičela do zpráv, že ho potřebuji, že ona ho potřebuje potřebuje. Pak přišlo to ticho. Zablokoval mě. Na telefonu. Na všech sítích. Prostě zmizel. Jako kdybychom nikdy neexistovaly.
Porod přišel o tři týdny dřív. Byla jsem sama v porodnici, jen s porodní asistentkou, která mě držela za ruku a říkala: „Dáš to, holka, dáš to.“ Když Elišku položili na můj hrudník, plakala jsem tak, že jsem skoro nedýchala. Měla jeho oči. Přesně jeho. A já jsem si v tu chvíli řekla: „To je v pořádku. My dvě to zvládneme. Bez něj to zvládneme líp.“
Teď je jí osm měsíců. Každý den se učím být matkou, tatínkem, účetním, uklízečkou, kuchařkou a někdy i trochu bláznem, když usnu s hlavou na přebalovacím pultu. Noci krátké. Síly docházejí. Ale když se na mě Eliška podívá a začne se smát tím svým bezzubým úsměvem, najednou vím, že tohle je ten největší dar, který mi život mohl dát.
On se neozval ani jednou. Ani na Vánoce. Ani na její křtiny. Na nic. Někdy si představuji, jak žije v nějakém pěkném bytě v Mnichově, chodí na pivo s kamarády a možná si ani nevzpomene, že někde v Česku roste holčička, která má jeho nos a jeho tvář.
Ale víte co? Už mi to nevadí. Protože já mám něco, co on nikdy nebude mít. Mám ji. A ona má mě. A to je víc než dost.
Každý den znovu a znovu. My dvě proti zbytku světa. A my vyhráváme.
