Článek
Mnoho personalistů a motivačních řečníků vám bude tvrdit, že peníze nejsou všechno. Budou mluvit o „seberealizaci“, „firemní kultuře“ nebo „přátelském kolektivu“. Já jsem ale živoucím důkazem toho, že pro určité typy lidí je finanční ohodnocení alfou i omegou všeho. Bez odpovídající cifry na účtu je i ta nejzajímavější práce jen otravným způsobem, jak zabít osm hodin denně.
Konstruktér s prstem na myši, ale myšlenkami v peněžence
Pracoval jsem jako strojní konstruktér. Navrhování strojů mě v jádru bavilo, ta možnost vidět, jak se čáry v CAD programu mění v reálný, fungující kus oceli, má v sobě něco fascinujícího. Jenže nadšení rychle vyprchalo ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že moje zodpovědnost a technické znalosti jsou ohodnoceny částkou, která sotva stačila na slušný nájem a základní potřeby.
Stal se ze mě ten typický „věčně nespokojený zaměstnanec“. Moje nespokojenost nebyla hlasitá a agresivní, byla plíživá a pasivní. Vytvořil jsem si v hlavě velmi přesný přepočet: „Kolik mi platíte, tolik vám dám svého úsilí.“ Bohužel pro firmu, ten přepočet vycházel na naprosté minimum.
Rána v kanceláři vypadala vždy stejně. Zapnul jsem počítač, otevřel projekt, udělal pár nutných kliknutí, aby to vypadalo, že pracuji, a zbytek dopoledne strávil projížděním internetu. Četl jsem zprávy, diskuzní fóra, nebo hledal, kolik stojí byty, které si nemůžu dovolit. Moje produktivita byla na bodu mrazu, ale svědomí mě netrápilo. Cítil jsem se podhodnocený, a tak jsem měl pocit, že si ten volný čas vlastně beru zpět jako formu kompenzace.
Šeptanda u kávovaru: Kultura stěžování
Nebyl jsem v tom sám. V kuchyňce u kávovaru jsme s kolegy tvořili jakýsi neoficiální odborový svaz nespokojených. Naše debaty se netočily kolem technických řešení nebo inovací, ale kolem toho, jak nás vedení „řeže na kost“.
- „Slyšeli jste o těch bonusech? Prý letos zase nic nebude, protože se investovalo do nové haly,“ říkal jeden.
- „No jasně, na stroje mají, ale na lidi ne,“ kontroval jsem já.
- „V té firmě za rohem dávají o deset tisíc víc hned na nástupu a mají pět týdnů dovolené bez řečí,“ doplňoval další.
Byl to začarovaný kruh. Moje negativní nastavení se odráželo v mých výkonech, což logicky znamenalo, že mě vedení nevidělo jako kandidáta na povýšení nebo přidání peněz. A to mě utvrzovalo v tom, že si mě neváží. Byl jsem vězeň vlastní nespokojenosti, který čekal na vysvobození zvenčí.
Skok do neznáma za dvojnásobek
Po dvou letech tohoto přežívání přišel zlom. Oslovila mě konkurence. Nabídka, kterou mi položili na stůl, mi vyrazila dech. Plat, který byl téměř dvojnásobkem mé stávající mzdy. Najednou nebylo o čem přemýšlet. Podal jsem výpověď a s pocitem zadostiučinění nechal starou firmu i s jejími mizernými benefity za sebou.
Zajímavé bylo sledovat, co se stalo s mou psychikou vteřinu po podpisu nové smlouvy. Všechna ta toxicita, lenost a potřeba si neustále stěžovat zmizela. Jako by někdo v mé hlavě přepnul vypínač.
Nový člověk, nový přístup
V nové firmě jsem se zapracoval rychlostí, kterou jsem u sebe dřív nepovažoval za možnou. Motivace, kterou do mě vedení „nalilo“ hned na začátku skrze štědrý plat, zafungovala okamžitě. Najednou mi nevadilo zůstat přesčas, když se blížil termín odevzdání projektu. Přestal jsem sledovat hodiny a čekat na vteřinu, kdy můžu vypnout počítač.
Moje psychika prošla totální očistou. Z nespokojeného rýpala se stal loajální a výkonný zaměstnanec. A nebylo to proto, že by káva v nové kuchyňce byla chutnější nebo židle ergonomičtější. Bylo to proto, že jsem se konečně cítil adekvátně zaplacený.
Dnes už vím, že teorie o vnitřní motivaci jsou sice hezké, ale pro řemeslníky, inženýry a lidi v technických oborech je základem dostat motivační odměnu. Pokud tato základní potřeba není naplněna, nemůžete od člověka chtít nadšení pro věc.
Peníze jako motor štěstí
Někdo by mohl říct, že jsem povrchní. Ale po letech v oboru musím konstatovat: To, jestli ráno vstávám s úsměvem a těším se do práce, je z 90 % o tom, kolik mi na konci měsíce přistane na účtu. Peníze mi nedaly jen lepší životní úroveň, daly mi klid v duši. Už nemusím v práci přemýšlet, jak „uškudlit“ pár minut volna, abych měl pocit, že jsem firmu aspoň trochu ošidil, když ona šidí mě.
Peníze mi koupily profesionální přístup. A věřte mi, že s tučným kontem se ty stroje konstruují mnohem, mnohem lépe.
