Článek
Žijeme v době, kdy se pracovní trh hemží termíny jako firemní kultura, vize, work-life balance a seberealizace. Na pohovorech se od kandidátů automaticky očekává, že budou s jiskrou v očích vyprávět o tom, jak je naplňuje řešení komplexních problémů a jak se nemohou dočkat, až se stanou součástí skvělého týmu. Jenže pro velkou část z nás je realita mnohem prostší a přímočařejší. Práce je v základu směnný obchod. Já vám prodám svůj čas, energii a dovednosti, vy mi za to dáte peníze. Tato rovnice je základním pilířem fungování společnosti, přesto se v náborových místnostech tváříme, že mluvit o penězích jako o hlavní prioritě je tak trochu neslušné nebo dokonce vulgární.
Když náboráři na rovinu řeknu, že pracuji primárně pro peníze a ty jsou pro mě na prvním místě, často narazím na zeď nepochopení. Proč je tak těžké přijmout fakt, že pro někoho není práce koníčkem ani posláním, ale legitimním prostředkem k dosažení spokojeného života mimo kancelář? Personalisté často hledají takzvané srdcaře, tedy lidi, kteří budou pro firmu dýchat a v pátek odpoledne se nenechají rozhodit nečekaným úkolem, protože jsou přece na jedné lodi. Tento přístup je sice pro firmu výhodný, ale pro zaměstnance může být pastí. Pokud mi na výplatní pásce přistane částka, se kterou jsem spokojený, nepotřebuji k motivaci citáty na stěnách ani pingpongový stůl v odpočinkové zóně. Peníze jsou totiž nejuniverzálnějším nástrojem spokojenosti. Umožňují mi zajistit rodinu, věnovat se koníčkům, které mě skutečně definují, a cítit se bezpečně v případě nečekaných životních situací.
Když náborářům přiznám, že klidně budu dělat cokoli, i rutinní nebo méně kreativní práci, pokud bude adekvátně zaplacená, často si mylně myslí, že postrádám ambice. Opak je pravdou. Mojí ambicí je být finančně nezávislý a úspěšný v osobním životě. Práce je motor, který tenhle stroj pohání. Firmy se často lidí orientovaných na peníze bojí, protože se domnívají, že při první lepší nabídce odejdou. Jenže zaměstnanec, který jde po penězích, je ve skutečnosti velmi předvídatelný a profesionální. Víte přesně, co ho motivuje, a odpadají tak zbytečné psychologické hry. Takový člověk chce své peníze dostat zaslouženě, takže odvádí stabilní výkon, aby si své místo udržel. Nevnáší do práce zbytečné emoce nebo dramata v kolektivu, protože přišel vydělávat, nikoliv si hledat nejlepší přátele.
Problém tkví v tom, že náboráři jsou školeni k hledání kulturní shody. V jejich očích je člověk motivovaný penězi rizikový prvek, který narušuje představu o harmonické komunitě. Často padají otázky na to, co se stane, když mě práce přestane bavit. Moje odpověď je jednoduchá: Dokud mi za ni budete platit tolik, kolik jsme si domluvili, budu ji dělat pořád stejně dobře. Pravda, kterou nikdo nechce slyšet, je taková, že většina lidí, kteří tvrdí, že peníze pro ně nejsou důležité, buď lže, nebo jsou v pozici, kdy jich mají dostatek na to, aby je nemuseli řešit.
Je na čase, aby náborový proces dospěl. Pokud firma nabízí práci a kandidát nabízí svůj čas, peníze jsou tím nejdůležitějším měřítkem hodnoty této transakce. Vykládat o kolektivu a ovoci na pracovišti je sice hezké, ale nájem se z toho zaplatit nedá. Moje skutečná spokojenost pramení z toho, co dělám po pracovní době, a peníze z práce jsou klíčem, který mi otevírá dveře k tomuto světu. Pokud to náborář nedokáže pochopit, pravděpodobně nejsme pro sebe ti praví. On hledá někoho, koho může opít rohlíkem nebo vágním pocitem sounáležitosti, a já hledám někoho, kdo si cení mé práce natolik, aby ji férově zaplatil. Práce se rovná peníze a není důvod se za tento pragmatický postoj stydět.
