Článek
Představa je to skvělá. Efektivní, moderní, spravedlivá. Dva lidé, dvě potěšení probíhající v dokonalé symfonii ve stejný čas. Zní to jako geniální úspora času a vrchol ergonomie v ložnici. Jenže přesně v momentě, kdy se do téhle gymnastické formace poskládáte, celá romantika narazí na tvrdé zákony.
První problém je soustředění. Lidský mozek není nastavený na to, aby přijímal maximální rozkoš a zároveň předváděl špičkový fyzický výkon. V praxi to znamená, že místo abyste se uvolnili a užívali si moment, fungujete jako operátor na zákaznické lince během špičky. Jedním okem hlídáte rytmus, druhou polovinou mozku vyhodnocujete, jestli moc netlačíte, a do toho se snažíte zachytit jakýkoliv náznak zpětné vazby. Výsledek? Ani jeden z vás nedělá svou práci pořádně a ani jeden si ji pořádně neužívá.
Druhý problém je gravitace a dýchání. Pokud jste dole, celá akce se mění v neustálý boj o přístup k přísunu vzduchu. Stačí drobný posun a váš nos se ocitne v bezprostředním zajetí kůže a tepla, kde neexistuje možnost nadechnout se bez toho, abyste nezačali panikařit. Pokud jste nahoře, pro změnu řešíte stabilitu. Držet se na kolenou a loktech tak, abyste na partnera nespadli plnou vahou a nerozdrtili mu hrudník, vyžaduje zpevněný střed těla jak na lekci pilates.
A pak je tu estetická stránka věci. Místo toho, abyste se partnerovi dívali do očí, zjišťovali jeho reakce nebo se vnímali navzájem, máte před sebou velice detailní, nekompromisní pohled na anatomické partie z úhlu, ze kterého nikdo nevypadá jako filmová hvězda.
Slavná šedesátdevítka je v teorii symbolem rovnoprávné rozkoše. V praxi je to ale jen vyčerpávající koordinace pohybů, ze které člověk odejde s křečí v krku a jasným poznáním: některé věci v životě je prostě mnohem lepší dělat postupně.
