Článek
Petře je třicet let. Má vysokoškolský titul, tříletou dceru a byt v pronájmu, který se po rozvodu stal její největší noční můrou. Když jí po zaplacení složenek zbylo v peněžence dvě stě korun na týden, udělala rozhodnutí, o kterém nikdo z jejích blízkých neví.
Jaké byly tvé první pocity, když jsi poprvé zveřejnila inzerát?
Byl to absolutní paralyzující strach. Seděla jsem v kuchyni, malá spala ve vedlejším pokoji a já se dívala na upomínku za nájem. Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě, ale zároveň jsem věděla, že pokud něco neudělám, skončíme na ubytovně. Ten kontrast je šílený – dopoledne řešíte barvu pastelek a odpoledne se fotíte ve spodním prádle tak, aby vám nebylo vidět do obličeje.
Mluvíš o penězích jako o hlavním motoru. Jak moc se tvá situace změnila?
Změnila se drasticky a hrozně rychle. To je na tom to nejvíce návykové a zároveň děsivé. Předtím jsem obracela každou korunu. Teď? Teď mi stačí dvě noci, kdy mám domluvené „schůzky“, a mám vyděláno na celý nájem a poplatky. Za pár hodin práce mám to, co bych v kanceláři vydělávala měsíc. Ten pocit finančního bezpečí, kdy můžu dceři koupit nové boty, aniž bych se zhroutila, je vykoupený tím, co musím snášet v ložnici.
Pojďme k těm, kteří ti ty peníze přinášejí. Kdo jsou tvoji klienti?
Je to neuvěřitelný mix. Kdybys ty lidi potkala na ulici, nikdy bys to do nich neřekla. Jsou to tátové od rodin, manažeři v oblecích, ale i mladí kluci, kteří jsou jen zvědaví.
Dá se u nich vysledovat nějaký společný jmenovatel, co hledají?
Rozdělila bych je do tří skupin. První skupina jsou „romantici“. To jsou muži, kteří jsou doma sice zajištění, ale citově vyprahlí. Chtějí si povídat, chtějí, abych se na ně usmívala, chtějí pocit blízkosti. Někdy se mě ani nedotknou, jen sedíme, pijeme víno a oni mi vyprávějí o svých problémech. Platí mi v podstatě za to, že hraju roli ideální, chápavé partnerky.
To zní skoro neškodně. Ale pak je tu ta druhá strana, že?
Přesně tak. Druhá skupina jsou muži, kteří doma mají „svatou“ manželku, kterou nechtějí „ušpinit“ svými fantaziemi. U mě si kupují prostor pro věci, které jsou pro ně jinde tabu. Často je to anální sex nebo fetiše, které hraničí s hygienou – třeba když chtějí, aby mi močili do pusy. Ze začátku se mi z toho zvedal žaludek, ale musela jsem se naučit vypnout hlavu. V tu chvíli tam nejsem já, Petra, máma od dítěte. Je to jen tělo, které vykonává službu.
Zmínila jsi i drsnější praktiky. Jak moc daleko to zachází?
To je ta třetí skupina. Ti chtějí dominanci, chtějí mě ovládat, nebo naopak chtějí být ovládáni, ale častější je ten drsný přístup ke mně. Přinesou si bičík, pouta, chtějí, abych měla modřiny, které pak musím pracně zakrývat korektorem, když jdu s malou na pískoviště. Někdy je to na hraně, musím mít v hlavě jasné hranice, co ještě dovolím. Ale tito klienti platí nejvíc. Čím víc se „obětuješ“, tím víc peněz na stole ráno leží.
Jak zvládáš ten dvojí život? Máš pocit, že tě to mění?
Mění mě to v tom, jak se dívám na muže. Ztratila jsem o nich veškeré iluze. Vidím tu jejich slabost, tu touhu si něco dokazovat penězi. Když se pak vrátím domů, osprchuju se a jdu vařit dceři kaši, cítím se špinavá, ale zároveň silná. Je to paradox. Jsem „levná společnice“, ale díky tomu jsem nezávislá žena, která nikoho nemusí prosit o alimenty, které stejně nechodí.
Dá se z toho kolotoče vystoupit?
Říkám si, že je to jen dočasné. Jen dokud se nepostavím na nohy. Ale pravda je taková, že si zvyknete na ten standard. Na to, že nemusíte počítat drobné v supermarketu. Ten bičík nebo ty ponížené pohledy jsou vysoká daň, ale v mém světě je momentálně střecha nad hlavou přednější než moje důstojnost v posteli s cizím chlapem.
Jak řešíš logistiku? Kde je v tu dobu tvoje dcera a jak zabráníš tomu, aby se někdy náhodou dozvěděla, co děláš?
To je neustálý logistický a psychický tlak. Většinou pracuji, když je dcera u otce na víkend, nebo když hlídá moje mamka, které říkám, že mám noční směny v baru nebo dělám inventury. Mám dva telefony. Jeden „čistý“ s fotkami malé a druhý, který je zamčený a slouží jen pro inzeráty. Ten strach, že někdo z mého okolí narazí na můj profil, je tu pořád. Ale ta finanční svoboda je silnější než strach z odhalení. Zatím.
Narazila jsi někdy na někoho, koho jsi znala z běžného života?
To je moje největší noční můra. Jednou se mi stalo, že mi napsal muž, u kterého jsem si byla jistá, že je to otec jednoho kluka ze školky. Okamžitě jsem ho zablokovala. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Musíte být neustále ve střehu, kontrolovat hlasy, jména, detaily. Je to jako hrát dvojroli v hodně špatném filmu.
Cítíš se při těch schůzkách v bezpečí? Přece jen pouštíš cizí muže do svého soukromého prostoru.
Nikdy je nepouštím k sobě domů. To je základní pravidlo. Mám pronajatý malý ateliér, který vypadá jako anonymní hotelový pokoj. Nikde žádné osobní věci, žádné fotky dcery. Co se týče fyzického bezpečí, mám v kabelce pepřový sprej a jedna moje kamarádka, která o tom ví, má vždycky moji polohu a čas, kdy mám končit. Když se neozvu do deseti minut po termínu, začne jednat. Bez toho bych to psychicky nezvládla.
Máš pocit, že se po tom všem, co jsi zažila, dokážeš ještě někdy normálně zamilovat?
Upřímně? Momentálně si to nedokážu představit. Muži pro mě teď představují buď hrozbu, nebo zdroj peněz, případně kombinaci obojího. Když vidím ty „vzorné“ manžely, jak u mě vkleče žebrají o věci, za které by se v neděli v kostele styděli, ztrácím víru v jakoukoli upřímnost. Moje dcera je jediný člověk, kterému věřím a pro kterého to všechno dělám. Láska k muži je pro mě teď luxus, který si nemůžu dovolit.
Kdy si řekneš „dost“? Máš nějakou cílovou částku nebo moment, kdy s tím sekneš?
Původně jsem chtěla jen splatit dluhy z rozvodu. To už mám za sebou. Jenže pak si uvědomíte, že chcete pro dítě lepší školku, kroužky, dovolenou u moře… Je to past. Ale vím, že to nejde dělat věčně. Tělo stárne a psychika se opotřebovává. Můj plán je vydržet ještě rok, našetřit si základ na malou garsonku, kterou bych mohla splácet z normální práce, a pak ten telefon prostě zahodit do řeky.
