Článek
Žijeme v éře, která oslavuje kvantitu a otevřenost. Stačí otevřít sociální sítě nebo si poslechnout moderní podcasty o vztazích a narazíte na termín, který se stal novodobým měřítkem zkušenosti: bodycount. Číslo, které udává počet sexuálních partnerů, se dnes často přetřásá s lehkostí, jako by šlo o počet ujetých kilometrů v autě nebo seznam navštívených zemí. Lidé se trumfují desítkami, někdy i stovkami zářezů, a kdo zůstává u jednociferných hodnot, bývá nezřídka označován za nezkušeného nebo „staromódního“.
Když tyto debaty sleduji, jen se tiše usmívám. Moje osobní statistika je totiž v dnešním světě téměř anomálií: moje číslo je dva, moje manželka má jedna.
Intimita jako nejhlubší soukromí
Prvním důvodem mého úsměvu je prostý fakt, že intimitu považuji za jednu z posledních skutečně soukromých věcí, které člověku v tomto digitálně obnaženém světě zbyly. Ve chvíli, kdy se z intimního prožitku stane veřejně diskutované číslo, vytrácí se z něj ta posvátná aura výjimečnosti. Pro mě není sex jen fyzický akt nebo sportovní výkon, který je potřeba zdokonalovat s různými trenéry. Je to vyvrcholení důvěry mezi dvěma lidmi, kteří se rozhodli sdílet své světy.
Vždy jsem cítil, že partnerství by mělo být postaveno na určité vzájemné exkluzivitě. Nejde o majetnictví, ale o vědomí, že to, co prožíváme, je unikátní právě proto, že to nezažíváme s každým druhým. Představa, že bych měl vedle sebe partnerku s „vysokým číslem“, mě osobně nenaplňuje pocitem, že je zkušená, ale spíše obavou o to, jakou váhu přikládá našemu společnému sjednocení. Pokud je něco dostupné a opakované mnohokrát, nevyhnutelně to ztrácí na své vzácnosti.
Stín minulosti v zrcadle čistoty
I když je mé číslo nízké, neznamená to, že naše cesta byla bez překážek. Skutečnost, že jsem měl před svou současnou ženou jednu partnerku, byla pro mou polovičku dlouho velmi citlivým tématem. Pro někoho, kdo vstupuje do manželství s „čistým štítem“ (číslem jedna), je představa, že ten druhý už „tyto pocity“ sdílel s někým jiným, bolestivá.
Moje žena to nesla těžce. Nešlo o žárlivost na konkrétní osobu, ale o smutek z toho, že nesdílíme to absolutní prvenství ve všech aspektech. Trvalo jí nějaký čas, než se s tímto faktem smířila a než pochopila, že i když nebyla první v pořadí, je tou jedinou, se kterou jsem se rozhodl vybudovat život. Tato zkušenost mě jen utvrdila v tom, jak mocná a křehká lidská sexualita je. Pokud dokáže i jeden minulý vztah vyvolat takové emoce, nedokážu si představit, jakou citovou zátěž si do vztahu přinášejí lidé, jejichž historie je zaplněna desítkami krátkodobých románků.
Kvalita nad kvantitou: Proč bych nechtěl „skončit jinak“
Často slýchám argument, že se člověk musí „vyskákat“, aby věděl, co chce. Já si však myslím, že hloubka vztahu se nevyvíjí s počtem partnerů, ale s ochotou pracovat na tom jednom jediném. Ve vztahu s nízkým bodycountem se učíte vše společně. Objevujete své potřeby, rostete bok po boku a vytváříte si vlastní erotický i emocionální jazyk, který není kontaminován srovnáváním s předchozími milenci.
Když vidím lidi, kteří mluví o svých vysokých číslech, necítím závist. Cítím spíše určitý druh lítosti nad tím, že možná nikdy nezažijí tu syrovou a nezkaženou intenzitu, kterou máte jen tehdy, když se jeden druhému odevzdáte bez srovnávací tabulky v hlavě. Pro mě je vztah závazek a partnerství s někým, kdo má podobné hodnoty, je základním kamenem mého vnitřního klidu.
Nejsem sběratel zážitků
Bodycount pro mě není jen číslo v diskuzi. Je to odraz životního postoje. Volba jít cestou nízkého počtu partnerů nebyla o odříkání, ale o selektivitě. O tom, že si člověk váží sebe i toho druhého natolik, že z nejintimnější části svého já nedělá veřejné hřiště.
Moje žena je pro mě vším a fakt, že jsme pro sebe navzájem těmi nejdůležitějšími (a v jejím případě jediným), vytváří pouto, které žádné „zkušenosti“ světa nemohou nahradit. Jsem rád, že jsem „neskončil“ jako sběratel zážitků, ale jako člověk, který našel hloubku v jednom jediném vztahu.
