Článek
Celý můj dospělý život byl lemován jedním a tím samým symbolem na volantu. Začínal jsem v dobách, kdy se na Favorita stály fronty, a pak jsem plynule přešel do éry firemních benefitů. Jako obchodní zástupce a později manažer střední úrovně jsem „odkroutil“ statisíce kilometrů v jedničkových, dvojkových i trojkových Octaviích. Byly to mé pojízdné kanceláře. Věděl jsem přesně, kde co najdu, jaký zvuk má motor, když mu dochází dech, a že se na ně můžu spolehnout, když jedu vánicí přes Vysočinu. Škodovka pro mě nebyla jen auto, byla to jistota, česká hrdost a kus mé vlastní identity.
Teď jsem ale v jiné životní etapě. Odevzdal jsem klíče od poslední služební Superbu, potřásl si rukou s kolegy a odešel do zaslouženého důchodu. Plán byl jasný: pořídím si „konečně svoje“ auto. Něco, co mi vydrží těch zbývajících patnáct dvacet let, co budu schopný řídit. Chtěl jsem něco vyššího, abych se nemusel do sedačky hroutit a z ní se pak bolestivě páčit, protože kolena už nejsou, co bývala. Moje představa byla skromná, ale jasná: Škoda Karoq, nebo možná, kdybych se chtěl trochu rozšoupnout a vozit vnoučata na hory, tak Kodiaq.
Jenže pak přišel náraz do zdi. Realita dnešního automobilového trhu mě zasáhla silněji než ranní mráz.
Šok v autosalonu: Pro koho ta auta vlastně jsou?
Vstoupil jsem do nablýskaného showroomu Škody s pocitem, že jdu mezi své. Ale stačilo pár minut pohledů na cenovky a pocit domova byl pryč. Karoq v trochu slušné výbavě, s automatem, který v důchodu už prostě chci pro pohodlí, a s motorem, co neškytá při každém předjíždění? Osm set tisíc korun. Devět set tisíc. A Kodiaq? Ten už se na mě „smál“ částkou vysoko nad milion korun.
Stál jsem tam a v hlavě si promítal svůj důchodový výměr a úspory, které jsem si celý život dával stranou. Došlo mi, že evropský autoprůmysl se rozhodl mě, obyčejného českého důchodce, odepsat. Já nepotřebuji auto, které se samo zaparkuje v centru Londýna nebo které má v palubní desce procesor silnější než můj domácí počítač. Nepotřebuji miliony senzorů, které mi pípají do ucha pokaždé, když se přiblížím k čáře na silnici.
Můj nájezd bude činit 5 až 10 tisíc kilometrů ročně. Cesta do Lidlu, jednou týdně na chalupu, občas za dětmi na druhý konec kraje a dvakrát do roka na delší výlet. Potřebuji auto, které bude devadesát procent času stát před domem a nebude ztrácet na hodnotě jen proto, že v něm zastaral software. Proč mi nikdo nenabízí jednoduché, robustní a dostupné SUV za rozumnou cenu?
Když vás okolnosti donutí koukat „na Východ“
Zklamání z domácí značky mě přimělo k něčemu, co bych si ještě před pěti lety nedokázal představit. Začal jsem se dívat po čínské konkurenci. Dřív jsme se těm autům smáli, říkali jsme, že jsou z papíru a kopírují všechno možné. Ale časy se změnily. Když jsem poprvé vešel do salonu MG, cítil jsem se skoro jako nevěrník. Ale ten pocit trval jen do té doby, než jsem si sedl do modelu ZS.
Je to přesně to, co hledám. Vyšší posez, solidní prostor, jednoduché ovládání a cena? Ta začíná tam, kde u Škody končí ojetiny z bazaru. Za pět set tisíc dostanu nové auto se sedmiletou zárukou. Sedmiletou! To znamená, že po většinu mého aktivního důchodového věku budu mít klid od nečekaných výdajů za servis.
Pak jsem narazil na značky jako Omoda a Jaecoo. Jsou to auta, která vypadají, jako by vypadla z oka luxusním evropským značkám, ale stojí polovinu. Omoda 5 mě zaujala svým designem, který sice na mě působí možná až moc moderně, ale ta technika pod kapotou dává smysl. A Jaecoo? To je robustní kus auta, který se tváří, že se nezalekne ani polní cesty k naší chalupě.
Není to moje volba, je to jejich selhání
Lidé se mě ptají: „Vlastíku, ty, takovej škodovkář, a koupíš si Čínu?“ A já jim odpovídám: „Já si nekupuji Čínu z lásky k dálnému východu. Já si ji kupuji, protože Evropa mi nedala na výběr.“
Evropské automobilky se zbláznily do elektromobility a luxusu. Zapomněly na lidi, kteří vybudovali jejich bohatství – na střední třídu, na řemeslníky a na důchodce. Udělali z auta luxusní zboží pro horních deset tisíc nebo pro firmy na operativní leasing. Ale co my ostatní? My, co chceme jen poctivé auto „na dožití“?
U čínských značek vidím snahu nabídnout to, co lidé opravdu potřebují:
- Atraktivní cena: Nemusím se zadlužit na sklonku života.
- Srozumitelná nabídka: Žádné složité příplatky za každý šroubek.
- Dlouhá záruka: Jistota, která je v důchodu k nezaplacení.
Loučení s tradicí
Je mi to líto. Opravdu je. Chtěl jsem mít v garáži zase ten okřídlený šíp. Chtěl jsem podporovat českou ekonomiku. Ale moje peněženka není bezedná a moje potřeby jsou prosté. Pokud mi Škoda nabízí Karoq za cenu, za kterou můžu mít dvě levnější auta, nebo jedno čínské a k tomu pět let dovolených u moře, volba je jasná.
Možná nebudu mít na masce ten známý znak, ale budu mít v kapse klid a v garáži auto, které mi poslouží úplně stejně. Evropské automobilky si možná jednou uvědomí, že ztratily celou jednu generaci věrných zákazníků. Ale to už já budu spokojeně parkovat své nové MG před chalupou a usmívat se na souseda, který se právě zadlužil na deset let kvůli nové Octavii.
