Článek
Střední škola má být nejlepším obdobím života. Pro mě byla rozpolceným světem. Na jedné straně stála házená – sport, který jsem miloval každou buňkou svého těla. Miloval jsem ten zvuk bot vrzajících o palubovku, dynamiku hry a ten pocit, když míč po prudké ráně rozvlní síť. Rodiče mě nesmírně podporovali; nevynechali jediný zápas a vždycky věřili, že to dotáhnu daleko. Jenže v šatně, tam, kam oko trenéra ani rodičů nedohlédlo, existoval jiný svět. Svět, který byl mým každodenním peklem.
Když se ponižování stane rutinou
Šikana se do mého života nevloudila naráz, přicházela po kapkách, až se stala mým „normálem“. Začalo to nevinným popichováním, ale brzy se to zvrhlo. Stačilo se otočit a už přiletělo „štípané“ plácnutí mokrým ručníkem. Jindy jsem se stal živým terčem, když si do mě spoluhráči zkoušeli tvrdost svých střel. Posměšky ohledně mé postavy nebo výkonu byly na denním pořádku.
Vrcholem všeho byly dny, kdy jsem po tréninku našel v botách moč. Seděl jsem tam, v té zapáchající šatně, a potlačoval slzy. Nikdy by mě ale nenapadlo, že právě tohle dno mě dovede k tomu nejkrásnějšímu, co mě v životě potkalo.
Ten osudný úterek
Ten den byl trénink obzvlášť tvrdý a nálada v týmu agresivní. Sotva jsme vběhli do šaten a začali se svlékat do sprch, cítil jsem, že se něco děje. Než jsem stihl zareagovat, čtyři spoluhráči mě popadli. Byl jsem úplně nahý, bezbranný a v šoku.
Vlekli mě chodbou k vedlejším šatnám. Slyšel jsem jen jejich vítězoslavný smích a svůj vlastní zoufalý křik: „Nebuďte kreténi, nechte toho! Pusťte mě!“
Nezastavili se. Rozkopli dveře sousední šatny, kde se právě na svůj trénink připravovalo dívčí družstvo, a bez milosti mě hodili dovnitř. Dveře za mnou s hlasitým bouchnutím zabouchly a z chodby se ozýval jen slábnoucí řev mých trýznitelů.
Pohled, který změnil všechno
Zůstal jsem stát uprostřed místnosti. Svět se zastavil. Kolem mě byly holky v různém stádiu strojení. Některé vypískly, jiné se začaly chichotat a zakrývat si oči. Cítil jsem nepopsatelnou hanbu a ponížení. Chtěl jsem se propadnout do země.
Vtom se to stalo. Jedna z holek, blondýnka s culíkem, kterou jsem od vidění znal z palubovky, nezaváhala. Místo aby se smála, bleskově popadla svůj ručník, přiskočila ke mně a podala mi ho, abych se mohl zakrýt.
„Nech to být, jsou to prostě blbci,“ řekla klidným, konejšivým hlasem. „Můžeš v klidu vstát. Vůbec se nemáš za co stydět,“ dodala a na vteřinu její pohled sklouzl dolů, než se mi znovu podívala s úsměvem do očí.
V tu chvíli ze mě všechna ta nahromaděná úzkost spadla. Jen jsem vykoktal díky a s ručníkem kolem pasu jsem vyběhl zpět do našich šaten.
V mužské šatně jsem tentokrát nepromluvil ani slovo. Ignoroval jsem jejich debilní narážky, rychle jsem se umyl a oblékl. Měl jsem jediný cíl: vrátit ten ručník své zachránkyni.
Čekal jsem na ni před šatnou. Když vyšla, podal jsem jí čistě složený ručník.
„Ještě jednou moc děkuju. Zachránila jsi mě,“ řekl jsem tiše.
Zastavila se a znovu se na mě tak zvláštně podívala. „Vážně si z nich nic nedělej. Hele, nechceš na mě počkat? Skončím dřív, můžeme se projít a vyčistit si hlavu.“
Ten den jsme prochodili městem hodiny. Zjistil jsem, že se jmenuje Adéla, že má stejný smysl pro humor a že mě už dlouho pozorovala při trénincích. Šikana, která mě měla zlomit, se stala katalyzátorem něčeho neuvěřitelného. To, co začalo jako nejhorší ponížení mého života, skončilo vztahem, který trvá dodnes.
Dnes už házenou profesionálně nehraju, ale Adéla je stále po mém boku. A kdykoliv vidím sportovní ručník, vzpomenu si, že i v těch nejtemnějších chvílích se může objevit někdo, kdo vám podá ruku – nebo ručník – a změní vám celý svět.
