Článek
To ráno bylo až příliš obyčejné. Vzpomínám si, jak jsem Anetce mazala chleba s marmeládou a hubovala jí, že si zase zapomněla učebnici dějepisu. Kdybych tehdy věděla, že se mi do dveří odpoledne nevrátí to samé dítě, které z nich ráno s úsměvem vyběhlo, asi bych ji nepustila přes práh. Zamkla bych dům na sto západů a držela ji v náručí, dokud by ten zlý svět venku nezmizel.
Šikana nezačala ranami. Začala nenápadně, jako plíseň v rozích pokoje. Uštěpačné poznámky o jejím oblečení, posměch kvůli tomu, že se dobře učí, schovávání penálu. Anetka o tom nejdřív nechtěla mluvit. Je to ten typ holky, co nechce přidělávat starosti. Jenže pak začala chodit domů se sklopenou hlavou a její smích, který dřív naplňoval celý dům, se vytrácel.
„Mami, to je v pohodě,“ říkala vždycky, když jsem se jí ptala na červené oči. „Jen jsem se blbě vyspala.“
Lhala mi, aby mě chránila. A já, v hloubi duše, jsem možná chtěla věřit, že to jsou jen „dětské neshody“. Jak krutě jsem se mýlila.
Ten osudný den
Byl úterý. Telefon mi zazvonil v půl druhé. Na displeji svítilo číslo školy a mně se sevřelo hrdlo dřív, než jsem stihla hovor přijmout. Hlas ředitelky byl zastřený, plný paniky, kterou se snažila neúspěšně maskovat profesionálním tónem.
„Paní Nováková, došlo k nehodě. Sanitka už je na cestě, musíte okamžitě do nemocnice.“
V tu chvíli se mi zastavil svět. Nepamatuji si cestu autem, nepamatuji si, jak jsem vběhla na urgentní příjem. Pamatuji si jen tu bílou chodbu a ten nesnesitelný pach dezinfekce. A pak jsem ji uviděla. Moje malá holčička, ležela na lehátku, obličej zakrytý krvavým obvazem a tichý, přerušovaný vzlykot, který mi rval srdce z těla.
Dozvěděla jsem se to později od policie. Nebyla to „nehoda“ v pravém slova smyslu, i když to tak všichni chtěli nazývat. Skupina spolužáků ji zahnala do kouta na školním dvoře. Smáli se jí, strkali do ní. Jeden z kluků v ruce svíral dlouhý klacek – prý si jen „hráli na rytíře“. Když do Anetky někdo zezadu strčil, upadla přímo na tu špičatou větev.
Lékař ke mně přišel o dvě hodiny později. Měl na sobě zelený plášť a v očích takový ten smutek, který mají lidé, co musí sdělovat zprávy, které nikdo nechce slyšet.
„Udělali jsme maximum,“ řekl tiše. „Ale oko se nepodařilo zachránit. Průraz byl příliš hluboký.“
Život po tmě
Ta věta mě srazila na kolena. Doslova. Zhroutila jsem se na ty studené dlaždice a chtěla křičet tak hlasitě, aby se zbořily zdi celé té proklaté školy. Moje dcera. Moje krásná, nadaná holčička, která milovala malování a sledování hvězd, už nikdy neuvidí svět oběma očima.
První týdny doma byly jako zlý sen. Anetka seděla v zatemněném pokoji a odmítala se podívat do zrcadla. Když se o to nakonec pokusila, ten křik, který se ozval z koupelny, mě bude strašit v mých nejděsivějších snech do konce života. Byla to směs čiré hrůzy a beznaděje.
„Mami, já jsem zrůda,“ vzlykala a zakrývala si obvázanou tvář.
„Nejsi, lásko. Jsi hrdinka,“ šeptala jsem jí, i když jsem sama uvnitř umírala.
Nejvíc mě ale bolela ta nespravedlnost. Ti, co to způsobili? Pár poznámek v žákovské knížce, snížená známka z chování a omluvy, které zněly tak prázdně, až se mi z nich zvedal žaludek. Rodiče toho chlapce mi řekli, že to byla „nešťastná náhoda“ a že jejich syn z toho má „trauma“. Jejich syn má trauma? Moje dcera přišla o kus sebe sama!
Cesta zpátky
Dnes je to rok. Anetka má oční protézu. Je neuvěřitelné, jak jsou dnes technologie pokročilé, na první pohled byste to skoro nepoznali. Ale já to poznám. Vidím to v tom, jak se občas nejistě pohybuje v prostoru, jak se vyhýbá očnímu kontaktu s cizími lidmi.
Ale vidím i něco jiného. Vidím neuvěřitelnou sílu. Anetka se vrátila k malování. Její obrazy jsou teď jiné – hlubší, temnější, ale o to pravdivější. Naučila se žít s handicapem, který jí způsobila lidská krutost a lhostejnost dospělých, kteří včas nezasáhli.
Sedím teď u ní v pokoji a sleduji, jak si češe vlasy tak, aby jí spadaly do obličeje a trochu kryly tu stranu, kterou svět tak krutě poznamenal.
„Mami?“ otočí se na mě a tím svým jedním zdravým okem se na mě usměje. „Dneska mi v nové škole jedna holka řekla, že mám ty nejhezčí šaty. A chtěla si se mnou sednout na obědě.“
V tu chvíli jsem se musela otočit, aby neviděla mé slzy. Nejsou to už jen slzy bolesti, ale i naděje. Protože i když jí vzali oko, její duši se jim vypíchnout nepodařilo. A já udělám všechno na světě pro to, aby se ten plamen v ní už nikdy nezhasl.
