Článek
Jmenuju se Martina, je mi dvaatřicet a za posledních pár let jsem si vybudovala solidní pověst rodinného baviče – i když většinou nedobrovolně.
Všechno to začalo tím slavným incidentem v mých čtyřiadvaceti u rodičů mého ex. Kdo mohl tušit, že sváteční tílko prostě v půlce věty vypoví službu? Ta „únava materiálu“ v kombinaci s mou gestikulací způsobila, že ramínka prostě rezignovala a já tam seděla jako v reklamě na spodní prádlo, zatímco tchyně zrovna dolévala vaječňák. Rok jsem se tam bála ukázat, ale oni na to dodnes s láskou vzpomínají jako na „to nejlepší rozbalování dárků“.
Bohužel, tím má šňůra neskončila. Tady jsou další dva zářezy do mé trapné vánoční kroniky.
Bitva o kapra
V sedmadvaceti jsem se rozhodla, že budu ta dospělá a uspořádám štědrovečerní večeři u sebe v novém bytě pro své rodiče a sestru. Chtěla jsem, aby vše bylo perfektní. Koupila jsem živého kapra (chyba číslo jedna) na místním trhu.
Když přišla chvíle „odchodu do rybího nebe“, kapr se rozhodl, že se jen tak nevzdá. Při pokusu o jeho přesun z vany do kuchyně mi vyklouzl tak nešťastně, že mi podrazil nohy. Sletěla jsem do vany plné ledové vody v mých zbrusu nových hedvábných šatech.
Zrovna v tu chvíli zazvonili rodiče. Otevírala jsem jim promáčená na kost, s řasenkou rozmazanou až na bradě a v ruce jsem vítězně (ale hystericky) svírala paličku na klepání masa. Táta se na mě podíval a místo pozdravu řekl: „Dívám se, že nás jdeš klepnout, nebo se jdeš nejdřív vykoupat s večeří?“ Do nového bytu jsem si ještě nedovezla žádné oblečení a proto jsem celý večer strávila v tátově obřím flanelovém pyžamu, které měl náhodou v kufru, protože jsem své šaty musela vyprat a sušit na radiátoru.
Inteligentní domácnost vs. vánoční koledy
Třicítka měla být symbolem elegance. Pozvala jsem svého tehdy nového partnera a jeho velmi konzervativní rodiče. Chtěla jsem se blýsknout moderní domácností, kterou jsem si čerstvě vybavila chytrou elektronikou.
Všechno šlo skvěle, dokud nepřišel čas na dárky. Chtěla jsem navodit atmosféru a nahlas jsem zvolala: „Alexo, pusť něco vánočního a rozsviť vánoční náladu!“
Jenže Alexa měla zjevně jiný názor na to, co je „nálada“. Místo koled se v celém obývacím pokoji rozsvítila temně červená světla (která jsem si tam nastavila pro úplně jiné příležitosti) a z reproduktorů se na plné pecky ozval heavy-metalový remix „Jingle Bells“. Než jsem stihla ten chaos vypnout, začala se do toho točit moje chytrá záclona, která se zasekla v půli cesty.
Budoucí tchyně na mě zírala s výrazem, jako by čekala, že každou chvíli začne rituální obětování krocana. Partner se mohl potrhat smíchy, zatímco já jsem se snažila Alexu přesvědčit, že opravdu nechci „hardcore Vánoce“.
Teď je mi 32 a letošní Vánoce jsou za dveřmi. Už jsem si raději zkontrolovala ramínka na šatech, odhlásila všechna chytrá zařízení a rybu koupila rovnou v mrazáku. Ale ruku na srdce – bez těch trapasů by to vyprávění u stromečku byla hrozná nuda.
