Článek
Když jsem poprvé uviděla inzerát na pozici u výrobce lékařských produktů, srdce se mi rozbušilo. Znělo to prestižně, smysluplně a moderně. Na pohovoru mě majitel firmy naprosto okouzlil, působil jako ten typ lídra, kterého dnes všichni hledají: rozhodný, pracovitý a zapálený pro věc. Tehdy jsem si říkala, že jsem vyhrála v loterii.
Realita mě však zasáhla dřív, než stačil zaschnout inkoust na smlouvě.
Život mezi ranní kávou a večerní tmou
Brzy po nástupu se ukázalo, že šéfův zápal má i svou odvrácenou stranu. Firma pro něj nebyla jen prací, byl to jeho celý vesmír. Trávil v kanceláři čas od nevidím do nevidím a zcela automaticky to samé očekával od všech ostatních.
Schůzky v sedm ráno? Standard. Operativní porada v šest večer? Každodenní realita. Nejsmutnější na tom bylo, že moje kolegyně tento režim přijaly za svůj. Bez mrknutí oka trávily ve firmě desítky hodin neplacených přesčasů týdně. I já jsem zpočátku přimhouřila oko. „Je to moje první práce, musím se ukázat,“ říkala jsem si. „Teď vrcholí důležitý projekt, pak se to uklidní.“
Jenže se to neuklidnilo. Po pár měsících mi došlo, že tohle není krizový režim, ale firemní standard. Práce ze mě pomalu vysávala život, radost i energii.
Rok jako magická hranice
Proč jsem neodešla dřív? Brzdil mě strach a pocit zodpovědnosti. Chtěla jsem mít v životopisu alespoň ten pověstný jeden rok, aby si budoucí zaměstnavatelé nemysleli, že jsem fluktuant, co nic nevydrží. Každý den byl bojem mezi mou vyčerpaností a touhou mít „plný životopis“.
Zlom přišel přesně týden před tím, než se ten rok naplnil. Šéfová za mnou přišla s úsměvem a tiskopisem v ruce: „Tady máš prodloužení kontraktu, stačí podepsat.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Podívala jsem se na ten papír a pak jí s ledovým klidem řekla: „Děkuji, ale nepodepíšu. Za týden nastupuji do nové práce.“
Satisfakce, která chutná sladce
Ten šok v jejich tvářích byl k nezaplacení. Okamžitě se spustila vlna výčitek – jak jsem jim to mohla udělat? Proč jsem to neřekla dřív? Byli naštvaní, že přicházejí o levnou a poslušnou pracovní sílu.
Já jsem to ale vnímala jinak. Za všechna ta rána, kdy jsem vstávala za tmy, a večery, kdy jsem se vracela domů jen spát, to byla moje satisfakce. Moje tichá pomsta za rok, který mi firma dlužila.
Ponaučení je jasné: Pokud vás práce ničí, nečekejte na „vhodnou chvíli“ nebo na kulaté výročí v životopisu. Trh práce je obrovský a firmy, které si váží lidského času a rovnováhy mezi životem a prací, vás vezmou všemi deseti.
Dnes už vím, že moje hodnota neurčuje počet hodin strávených v kanceláři, ale kvalita mého života a moje profesní integrita. A věřte mi, ten pocit svobody za ten jeden riskantní krok rozhodně stojí.
