Článek
Přišel bod zlomu. Bylo mi akorát třicet pět. Moje narozeniny letos měly hořkosladkou příchuť. Zatímco ostatní slavili s partnery, nebo se chlubili fotkami svých dětí na sociálních sítích, já jsem si v restauraci připíjela se svými nejlepšími kamarádkami. Všechny do jedné šťastně zadané, s prsteny na rukou, plánující víkendové akce v rodinném domě.
Jsem si jistá, že na první pohled bych si neměla na co stěžovat. Jsem hezká blondýnka, starám se o sebe a v zrcadle vidím ženu, která by se mohla líbit. Mám skvělou kariéru – jsem účetní ve velké mezinárodní firmě. Má práce je dobře placená, náročná a společensky prestižní. Dříve jsem si myslela, že právě tohle je klíč ke štěstí: nezávislost, peníze, svoboda. A tak jsem si život užívala. Cestovala jsem, chodila na lekce jógy, věnovala se koníčkům a muže brala jako milé zpestření, nikdy nic vážného.
„Vždyť máš čas,“ říkávaly mi. „Až budeš chtít, luskeš prsty.“
Promarněná léta
Až do teď mi to nevadilo. Až doteď jsem se cítila jako královna. Ale s tou pětatřicítkou se něco změnilo. Jakoby se v mé hlavě rozsvítila velká červená kontrolka. Najednou cítím prázdnotu, která se nedá vyplnit novou kabelkou ani exotickou dovolenou.
Já chci to, co mají ony. Chci cítit na ruce manželský prsten, plánovat, jak vymalujeme dětský pokojíček, a večer se přitulit k milujícímu manželovi v našem vlastním domě. Tyhle jednoduché, klasické věci, které jsem tak dlouho brala jako samozřejmost nebo dokonce jako omezení, se najednou staly mým největším snem.
Hledání nemožného
A tady nastává ten bolestný problém. Když jsem byla mladší, kluci kolem mě „běhali“ a já si vybírala. Bylo mi sedmadvacet, třicet. Byli mladí, plní energie, bez závazků. Jenže já jsem tehdy žádný „vážný vztah“ nechtěla, brala jsem to jako zbytečnou zátěž.
Dnes, ve třiceti pěti, je situace radikálně jiná. V mé bublině, mezi mými vrstevníky, jsou všichni dobří muži už zadaní. Ti, kteří jsou úspěšní, dobře zabezpečení, s vyřešenou minulostí a stabilní povahou, už si ty „své“ ženy našli a žijí si své hezké rodinné životy. Jsou to ti samí muži, které jsem kdysi odmítla, nebo které jsem si ani nevšimla, protože jsem se hnala za „vzrušením“.
Zato ti, kteří zůstali „na trhu“, mají většinou složitou minulost. Jsou to muži po rozvodu s dětmi, s velkými emočními nebo finančními problémy, nebo zkrátka ti, kteří nikdy nebyli schopni vybudovat stabilní a trvalý vztah.
Strach ze samoty
Ta úzkost je paralyzující. Začínám se bát, že skončím sama. Uvědomuji si, jak naivní jsem byla. Každá vteřina, kterou jsem strávila odmítáním závazků, se teď vrací jako bumerang. Lituji, že jsem si to neuvědomila dřív. Že jsem si myslela, že ten čas je bezedný, a že životní partner na mě bude čekat, dokud „nepřijde ta pravá chvíle“.
Zatímco mé kamarádky řeší, kam v létě s dětmi na dovolenou, já řeším, kde vůbec potkám někoho, kdo by stál za to. A hlavně, kde potkám někoho, kdo v mém věku a s mými nároky, ještě není obsazený a nechce jen nezávazný flirt.
Pravda je taková, že zatímco jsem budovala kariéru, ostatní budovali rodiny. A já teď stojím uprostřed své krásné a drahé kanceláře, obklopená čísly a fakturami, a uvědomuji si, že ten nejdůležitější a nejtěžší „projekt“ jsem zanedbala – projekt mého vlastního života.
