Článek
Dlouhá léta se evropská politika podobala poklidnému dýchánku v bruselských kavárnách. Hlavními tématy byly barvy Macronových brýlí, témata genderových aktivistů a nekonečné diskuse o tom, jak moc „zelený“ má být náš kontinent, zatímco zbytek světa zbrojil a inovoval. Tento spánek spravedlivých však dostal v těchto letech brutální budíček. Jmenuje se Donald Trump.
Jeho nepředvídatelnost, statusy na sociálních sítích měnící se každou hodinu a neomalený tlak na spojence už nejsou jen nepříjemným šumem v pozadí. Jsou pro Evropu lékem, sice extrémně hořkým a podávaným bez anestezie, ale možná jediným, který nás dokáže postavit na nohy.
Konce éry „bezpečnosti zdarma“
Desetiletí jsme žili v iluzi, že za našimi zády vždy stojí „Velký bratr“ z Washingtonu, který vyřeší každý globální požár, zatímco my budeme moralizovat o lidských právech a regulovat délku nabíječek k mobilům. Trump tuto iluzi rozbil na prach. Jeho současný tlak na nákup amerických surovin pod hrozbou likvidačních cel nebo přímočaré zpochybňování smyslu NATO jasně ukazují, že stará pravidla neplatí.
Trumpova administrativa v roce 2025 a 2026 otevřeně definovala demokratickou Evropu jako ekonomického rivala, nikoliv automatického spojence. Pro evropské lídry, kteří dříve trávili dny protestními odchody od jednacích stolů kvůli procesním drobnostem, je to šoková terapie. Už není čas řešit detaily Green Dealu, když hrozí, že náš průmysl vykrvácí pod tíhou amerických ochranářských opatření a čínské technologické expanze.
Od „býložravce“ k „masožravci“
Emmanuel Macron kdysi varoval, že se Evropa nesmí stát „býložravcem obklopeným masožravci“. Trump tento proces transformace brutálně urychlil. Pokud chce Evropa přežít tuto dekádu jako relevantní hráč, musí se změnit v dravce, nebo alespoň v někoho, kdo má velmi ostré zuby.
Prvním pilířem musí být obnova ekonomického svalu. Namísto nekonečných regulací musí přijít tvrdá podpora průmyslu. Pokud budeme jen skanzenem s nejdražší energií na světě, Trump nás jednoduše převálcuje. Potřebujeme masivní investice do energetické soběstačnosti a technologií, které nás zbaví závislosti na náladách v Bílém domě. To znamená odhodit ideologické brýle a začít se ptát, co skutečně generuje zisk a sílu.
Druhým pilířem je budování vlastního štítu. Obrana už nemůže být jen položkou v rozpočtu, kterou se snažíme ošidit, abychom měli na sociální smír. Realita je taková, že bez amerických kapacit je Evropa momentálně zranitelná. Budování evropského obranného pilíře, společné nákupy zbraní a sjednocení armádních standardů už není diskusní kroužek pro akademiky, ale otázka fyzického přežití.
Šance v chaosu a konec naivity
Mnozí kritici vidí v Trumpově nevyzpytatelnosti začátek konce Západu. Lze se na to však dívat i opačně. Právě tento chaos nutí evropské lídry k dříve nemyslitelné jednotě. Vznikají „koalice ochotných“, kde se vojenský potenciál východního křídla pojí s technologickou silou jádra unie.
Evropa má nyní jedinečnou příležitost přestat být „třetí kolejí“ světové politiky. Trump nám nepodává pomocnou ruku, podává nám ultimátum. Buď budeme dostatečně silní, abychom byli pro USA respektovaným partnerem (a pro Čínu obávaným konkurentem), nebo se staneme jen rozdrobeným trhem, který si velmoci rozeberou podle libosti.
Donald Trump není příčinou evropské slabosti, je jen jejím nemilosrdným zrcadlem. Ukazuje nám, že svět roku 2026 není místem pro sentimentální politiku gest a barevných brýlí. Pokud se díky jeho tlaku dokážeme zbavit naivity, začneme brát obranu vážně a vrátíme průmyslu jeho dřívější slávu, pak bude Trump v historických knihách zapsán jako ten, kdo nechtěně zachránil evropský projekt tím, že ho donutil konečně dospět.
Evropa má na to, aby byla silná. Jen k tomu potřebovala někoho, kdo jí pořádně podkopne židli. Teď už je jen na nás, jestli dopadneme na tvrdou zem, nebo se konečně postavíme na vlastní nohy.
