Článek
Představa o životě na venkově je v hlavách mnoha obyvatel velkoměst formována lifestylovými magazíny, instagramovými filtry a víkendovými pobyty v luxusních glampingových stanech. Reality show o rekonstrukcích starých mlýnů a chalup slibují návrat ke kořenům, ranní kávu na terase s výhledem do zeleně a absolutní ticho, které přeruší nanejvýš poetické zašumění listí ve větru.
S touto vizí prodávají byty 3+kk v rušných centrech, zadlužují se na zbytek života a kupují vysněné nemovitosti za cedulí označující konec města. Jenže brzy zjistí jednu zásadní věc: venkov není tichý skanzen, ale živý, funkční a často velmi hlučný a aromatický. A tehdy začíná střet dvou naprosto odlišných světů, který často končí na stolech obecních úřadů v podobě těch nejabsurdnějších stížností.
Zvuková kulisa, aneb když kohout nezná tlačítko „Snooze“
První facka reality obvykle přichází hned první jarní víkend. Manažer z korporátu, zvyklý na svůj městský rytmus, kdy sobota začíná brunchem v jedenáct dopoledne, je probuzen v 6:15. Nikoliv jemným cinkáním tramvaje v dálce, ale brutálním řevem motorové pily, sekačky nebo cirkulárky z vedlejší zahrady.
Zatímco ve městě platí nepsané pravidlo víkendového klidu, na vesnici se pracuje, když je světlo a když neprší. Starousedlík pan Vomáčka neřeší, že si jeho nový soused z Prahy chce po těžkém týdnu přispat. Pan Vomáčka potřebuje pořezat dřevo na zimu, protože na podzim bude mít jinou práci.
Tento akustický šok vede k mnoha tragikomickým situacím. Starostové by mohli vyprávět hodiny o lidech, kteří se dožadují zavedení obecních vyhlášek zakazujících sekání trávy nejen v neděli (což už v mnoha obcích prošlo), ale i v sobotu dopoledne a v pátek odpoledne. Zvláštní kapitolou jsou pak zvířata. Kohouti, kteří nemají nastavený budík na osmou, psi, kteří v noci hlídají majetek a štěkají na lišky, nebo krávy v nedalekém družstvu. Známý je případ z jižních Čech, kdy novousedlíci podali stížnost na zemědělce kvůli tomu, že zvířata vydávají „nežádoucí zvuky rušící psychickou pohodu“. Zvířata se naštěstí vyhláškou ztišit nedají.
Proč vesnice nevoní jako levandulová svíčka
Druhý náraz do zdi přichází přes čichové buňky. Když se řekne „vůně venkova“, měšťák si představí čerstvě posečenou trávu (kterou ovšem nesmí nikdo sekat, viz předchozí bod) nebo rozkvetlou louku. Realita? Dvakrát do roka vyvezený hnůj na pole za domem. Dým z komínů v zimních měsících, kdy ne každý topí tepelným čerpadlem za půl milionu. A specifický odér hospodářských zvířat, pokud máte to „štěstí“ a soused stále chová prasata.
Jeden z úsměvných případů, který před časem koloval mezi starosty na Moravě, popisoval rodinu, jež si koupila krásný dům na samém okraji vesnice, bezprostředně sousedící se zlatavým lánem obilí. Romantika jako z obrazu do chvíle, než v srpnu přijel kombajn. Následovala stížnost na obecní úřad, na policii a žádost o finanční kompenzaci za „nadměrnou prašnost a znehodnocení bazénové vody“. Fakt, že pole tam bylo dávno před jejich bazénem a že obilí se zkrátka musí sklidit, noví majitelé jaksi odmítali akceptovat.
Střet kultur v praxi
„Myslel jsem, že se se sousedem normálně domluvíme jako civilizovaní lidé,“ vypráví osmatřicetiletý Tomáš, IT architekt, který se s rodinou přestěhoval do středočeské vesnice. „Zkusil jsem mu navrhnout, že bychom si nadíleli Google kalendář, kam by on psal, kdy plánuje řezat dřevo nebo pálit listí, a já bych si podle toho plánoval schůzky na home office. Díval se na mě, jako bych spadl z Marsu. Řekl mi, že dříví řeže, když má čas, a listí pálí, když uschne. Vůbec nechápal koncept sdíleného prostoru.“
Na druhé straně barikády stojí starousedlíci, kteří se cítí být ve vlastním domově utlačováni. „Žiju tady šedesát let,“ říká paní Marie z vesnice na Vysočině. „Vždycky jsme tu měli slepice. Najednou se vedle do té nové zástavby přistěhují mladí, postaví si ty svoje hranaté domy bez střechy, a najednou jim vadí, že náš kohout kokrhá a že se od nás line pach. Sepsali na nás dokonce petici. Místo aby přišli na kafe, pošlou mi dopis od právníka. To je to jejich měšťácké sousedství?“
Starosto, řeš to!
Největší tlak tohoto kulturního střetu odnášejí starostové malých obcí. Z lidí, kteří dříve řešili opravu chodníku a hasičský bál, se stávají mediátoři, psychologové a hromosvody pro frustrace novousedlíků. Ti si totiž s sebou z města přinášejí konzumentský přístup k veřejné správě. Platí daně, a proto vyžadují okamžitý servis.
Starostové tak musí odpovídat na stížnosti, že v obci chybí kavárna s ovesným mlékem, že v deset večer je tma a nefunguje veřejné osvětlení na polní cestě, nebo že by se měl omezit provoz traktorů, protože „ničí estetiku a klid rezidenční zóny“. Zástupci obcí tak tráví hodiny vysvětlováním základních faktů: traktor na vesnici není rozmar, ale nutnost, a obecní rozpočet opravdu nepočítá s úklidem spadaného listí na soukromých příjezdových cestách.
Venkov není skanzen, ale životní styl
Základní problém spočívá v nepochopení toho, co to vlastně venkov je. Není to rekreace ani služba. Je to specifické prostředí závislé na ročních obdobích, zemědělství a sousedské výpomoci. Lidé se zde musí spoléhat sami na sebe mnohem více než v anonymním bytovém domě ve městě, kde stačí zavolat správce.
Pokud zvažujete útěk z města, je dobré si sundat růžové brýle. Venkov znamená bláto na silnici na podzim, traktory brzdící provoz v létě, štěkající psy, motorové pily a specifické pachy. Pokud se sem stěhujete s tím, že si vesnici přizpůsobíte obrazu svému a zakážete vše, co narušuje váš zenový klid, nedočkáte se ničeho jiného než frustrace, nepřátelství sousedů a zničených nervů.
Vesnice totiž přežila války, režimy i přírodní katastrofy. A s největší pravděpodobností přežije i stížnosti na to, že ráno kokrhá kohout.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/stalo-se-jezdi-na-venkov-ale-rusi-je-kohouti-stiznosti-pribylo-40422465
https://www.denik.cz/cesko/sousedske-vztahy-vesnice/
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/co-cekali-vzdycky-tu-smrdelo-rika-mistni-na-petici-proti-chovu-prasat-od-lidi-z_2608311921_kma
