Článek
Je právě 17:15. Vypínám počítač, zavírám excelovské tabulky a na chvíli zavřu oči. V kanceláři jsem dnes vyřešila rozpočet na další kvartál, uklidnila naštvaného klienta a zvládla dvě náročné porady. Pocit profesního uspokojení ale trvá zhruba tak dlouho, než otočím klíčem v zámku našeho bytu.
Na věšáku visí dvě školní brašny. V předsíni leží rozhozené boty. A z kuchyně se ozývá otázka mého muže: „Co máme k večeři?“
V tu chvíli to přijde. Vstupuji do své druhé směny. Do neplacené, neuznané a nikdy nekončící práce, o které se na konferencích o genderové rovnosti mlčí, ale která drtí většinu žen v mém okolí.
Past jménem „Řekni mi, co mám udělat“
Můj muž není netvor. Není to patriarchální typ z minulého století, který by seděl na gauči s pivem a řval, kde má teplou večeři. Je to moderní, vzdělaný muž. Když ho poprosím, aby vysál, vysaje. Když mu napíšu seznam, nakoupí.
A právě v tom spočívá celá ta past, ze které se mi často chce brečet vyčerpáním.
On totiž pomáhá.
Slovo „pomoc“ v sobě totiž skrývá zásadní systémový podvod. Implikuje, že domácnost, děti, čisté ponožky, nakoupené jídlo a domluvený termín u zubaře jsou primárně moje odpovědnost. On je pouze dobrotivý brigádník, který mi s mým projektem laskavě pomůže, když ho o to přesně a jasně požádám.
A tak vzniká to, čemu sociologové říkají neviditelná manažerská zátěž. Já nejsem jen ta, co vaří a uklízí. Já jsem generální ředitelka rodinné logistiky.
Generální ředitelka rodinného chaosu
Kdo pamatuje na to, že dceři budou malé krasobruslařské brusle? Kdo hlídá, že dochází zubní pasta a že syn musí do čtvrtka odevzdat výkres do výtvarky? Kdo organizuje oslavu narozenin pro tchyni a ví, že v lednici chybí mléko na zítřejší ráno?
Můj muž vidí špinavý talíř a uklidí ho. Ale nevidí ten proces za tím. Nevidí, že aby se ten talíř objevil na stole, musel někdo vymyslet jídelníček na tři dny dopředu, zkontrolovat zásoby, napsat seznam, nakoupit, uvařit a pamatovat na to, že syn nejí cibuli.
Když jsem naposledy byla na pokraji sil a řekla mu, že už nemůžu, podíval se na mě s upřímným údivu a řekl tu nejslavnější větu českých manželství: „A proč jsi mi neřekla? Stačí říct a já to udělám.“
Jenže to, že mu to musím říct, je přesně ta práce, která mě ničí. Nechci být manažerkou vlastního manžela. Nechci mu psát úkoly na ledničku jako malému klukovi. Chci partnera, který vnímá prostor kolem sebe se stejnou odpovědností jako já.
Spolek unavených žen v tramvaji
Když ráno jedu do práce, dívám se na ženy kolem sebe. Šestatřicátnice s kruhy pod očima, které v mobilu bleskově odbavují školní WhatsApp skupiny, zatímco si v duchu projíždějí harmonogram odpoledne. V práci podáváme stejné výkony jako muži. Zvládáme deadliny, bojujeme o povýšení, usmíváme se na týmových poradách.
Ale zatímco kolega po skončení pracovní doby odejde na pivo, do fitka nebo si jde v klidu zaběhat, my zahajujeme logistickou operaci „kroužky, nákup, úkoly, večeře, prádlo“.
A když se ve dvacet jedna hodin konečně posadíme na gauč, cítíme se provinile. Provinile za to, že jsme nepřečetly dceři ještě jednu pohádku, že na skříni leží prach, nebo že jsme v práci odmítly zůstat na neplaceném přesčasu.
Kdy konečně smyjeme tenhle neviditelný dluh?
Česká společnost se ráda chlubí tím, jak jsou si muži a ženy rovni. Máme stejné právo volit, studovat, pracovat. Jenže pravá rovnoprávnost se nepozná podle toho, kolik žen sedí v představenstvu firem, ale podle toho, kdo doma po večerech pamatuje na to, že je potřeba koupit pytle do koše a objednat syna na ortopedii.
Dokud budeme chválit muže za to, že „pohlídali děti“ a „pustili myčku“, jako by vyhráli Nobelovu cenu za dobročinnost, nic se nezmění.
