Článek
Byl to jeden z těch horkých červnových večerů, kdy vzduch na kolejích stojí a z každého otevřeného okna se ozývá mix hudby a smíchu. S Andreou jsme bydlely ve druháku na „buňce“ – malý dvoupokojový byt, kde jsme sice měly každá své soukromí, ale kuchyňka a koupelna byly naším společným územím.
Jsme si v lecčem podobné. Obě drobné blondýnky, obě jsme roky tancovaly v mažoretkách, což nám nechalo takový ten specifický vzpřímený postoj a podobnou postavu. Někdy nám lidé říkali, že vypadáme jako sestry, a my jsme si z toho často dělaly legraci. Ten večer jsem ale zůstala doma nad skripty, zatímco Andrea vyrazila na legendární party do nedalekého klubu.
Noční návštěva
Kolem třetí ráno mě vzbudilo tlumené chichotání a šoupání bot v předsíni. „Pšššt, spolubydlící spí,“ slyšela jsem Andrein hlas, následovaný hlubokým mužským smíchem. Jen jsem se otočila na druhý bok a usmála se do polštáře. Andrea byla vždycky ta impulzivnější. Z vedlejšího pokoje se pak ozývaly zvuky, které nenechávaly nikoho na pochybách, že noc pro ně bude ještě hodně dlouhá a vášnivá. Postel narážela do zdi s pravidelností metronomu a já jsem si jen nasadila špunty do uší, abych mohla usnout.
Ráno mě probudilo ostré slunce. Bylo krátce po sedmé. Slyšela jsem, jak Andrea tichounce pobíhá po bytě. Měla ten den důležitou zkoušku z anatomie, na kterou se učila čtrnáct dní v kuse. Viděla jsem ji jen v rychlosti v kuchyni, jak si hází věci do kabelky. „On ještě spí,“ zašeptala na mě spiklenecky s rozcuchanými vlasy a zářícíma očima. „Jmenuje se Marek a byl… no, neuvěřitelnej. Musím letět, prostě ho pak vyprovoď, jo?“ Ani jsem nestihla odpovědět a dveře zaklaply.
Osudná káva
Zůstala jsem v bytě sama s cizím klukem v sousedním pokoji. Hodila jsem na sebe jen lehký saténový župánek, který byl mimochodem skoro stejný jako ten, co nosila Andrea, a šla jsem do kuchyňky postavit na kávu. Byla jsem ještě rozespalá, vlasy stažené do ledabylého drdolu, přesně tak, jak to nosíme obě, když se zrovna nechystáme na vystoupení.
Voda v konvici začala vřít, když jsem najednou zaslechla, jak se otevřely dveře Andreina pokoje. Než jsem se stihla otočit a pozdravit „Marka“, ucítila jsem na svém pase silné paže. Někdo mě zezadu pevně objal a přitiskl se ke mně. „Teda, ty jsi ale ranní ptáče,“ zamumlal mi do krku hluboký hlas, který mi okamžitě nahnal husí kůži po celém těle. „Doufal jsem, že tě ještě najdu v posteli.“ Ztuhla jsem. Chtěla jsem říct: „Pleteš se, já nejsem Andrea,“ ale slova mi uvízla v hrdle. Jeho ruce začaly sjíždět níž a on mě políbil na rameno. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Možná to bylo to ranní jiskření, možná zvědavost, nebo prostě jen fakt, že voněl neuvěřitelně dobře po kombinaci drahého parfému a nočního dobrodružství.
„Pojď, ještě si to zopakujeme, než budu muset vypadnout,“ zašeptal a otočil si mě k sobě. V tu chvíli jsem mu viděla do tváře. Byl to vysoký, ramenatý kluk s uhrančivýma očima a lehkým strništěm. V jeho pohledu nebylo ani stopy po pochybách. Viděl blondýnku v podobném županu, v pološeru kuchyně se zataženými závěsy, a v hlavě měl jen pokračování noci.
Ranní rychlovka
Místo vysvětlování jsem ho chytila za tričko a přitáhla si ho k sobě. Následovala ranní rychlovka, která byla intenzivní, dravá a naprosto nečekaná. Bylo v tom něco zakázaného, co celý ten zážitek umocňovalo na desátou. Marek byl plný energie a já jsem se nechala vést tou vlnou adrenalinu. V tu chvíli jsem nebyla ta „rozumná spolubydlící“, ale někdo úplně jiný.
Když bylo po všem, oba jsme se vydýchávali opření o kuchyňskou linku. Marek se na mě usmál, pohladil mě po tváři a řekl: „Jsi neuvěřitelná. Fakt. Hele, musím už běžet do práce, ale rozhodně se ti ozvu. Máme na sebe číslo, že jo?“ Přikývla jsem, stále neschopná slova, jen s lehkým úsměvem na rtech. Sledovala jsem ho, jak se v rychlosti obléká, bere si bundu a s posledním mrknutím mizí ze dveří.
Sladké tajemství
Asi o dvě hodiny později se vrátila Andrea. Byla zářící, zkoušku udělala za A a hned ve dveřích na mě spustila: „Tak co Marek? Už odešel? Doufám, že nebyl ráno moc otravnej, on byl v noci fakt… náruživej.“ Seděla jsem u stolu s tou kávou, kterou jsem si konečně dopila, a dívala se na ni. „Jo, odešel,“ řekla jsem neutrálně. „Byl docela milý. Říkal, že se ti ozve.“ „Super,“ protáhla Andrea a hodila tašku do kouta. „Ale víš co? Vlastně ani nevím, jestli to chci někam posouvat. Byla to skvělá noc, ale ráno mi přišlo, že už o něm vlastně všechno vím.“
Tehdy jsem se poprvé rozesmála. A smála jsem se tak dlouho, až se Andrea začala ptát, co mi je. Nakonec jsem jí to řekla. Všechno. Od objetí u konvice až po jeho slib, že se „jí“ ozve. Andrea nejdřív vytřeštila oči, pak jí poklesla čelist a nakonec se začala smát taky. „Ty jsi mu to neřekla?! On si fakt myslel, že jsi já?“ „Vůbec nic nepoznal, Andreo. Vůbec!“
Marek se jí skutečně odpoledne ozval a pozval ji na rande. Andrea mu s díky napsala, že to sice bylo fajn, ale že se teď musí soustředit na školu a nemá na vztah čas. Dodnes Marek netuší, že ten nejlepší „zákusek“ k snídani mu nenaservírovala holka, se kterou přišel, ale její identická kamarádka z vedlejšího pokoje.
Nám s Andreou už je dnes přes třicet, obě máme své životy, ale kdykoliv se sejdeme u vína, tahle historka z kolejí se vytáhne jako první. Je to naše malé, trochu hříšné tajemství, kterému se budeme smát asi navždy.
