Článek
V naší konstrukční kanceláři se dřív řešily jen milimetry a termíny. Pak ale management zatoužil po globálním lesku a HR nám nadělilo Rajeshe. Výsledek? My v potu tváře doháníme resty a on vedle nás spokojeně pobírá plat za sledování zpráv, protože anglicky se v tomhle tlaku nikomu komunikovat nechce.
Vize versus praxe
Vedení a HR oddělení zářilo štěstím. V interním newsletteru se objevila fotka našeho ředitele, jak si s Rajeshem potřásá rukou, s titulkem: „Stáváme se inkluzivní a multikulturní špičkou v oboru.“ V jejich očích jsme se právě stali evropským Silicon Valley. V našich očích, tedy očích kluků, co musí reálně vyprojektovat linku pro automotive do příštího pátku, se však stalo něco úplně jiného.
Problém není v tom, že by Rajesh byl neschopný. Problém je v tom, že je to „junior“. A v konstrukční kanceláři je junior bez dozoru jako neřízená střela. Jenže u Rajeshe je tu ještě onen pověstný „multi-kulti“ bonus: jazyková bariéra.
„V češtině je to prostě hned“
Představte si pondělní ráno. Vedoucí projektu, starý praktik pan Novák, prochází úkoly. Rozděluje práci jako karty v kasinu. „Tondo, ty dodělej ty příruby. Jirko, ty se vrhni na ten hydraulický okruh.“ Pak se podívá na Rajeshe, který sedí s připraveným blokem a tužkou. Novák se nadechne, v hlavě začne lovit zbytky angličtiny ze střední školy, pak se podívá na hodinky, zamračí se a raději se otočí na mě: „Hele, radši to dej taky Jirkovi. On ví, o co jde, vysvětlil bych mu to za pět minut, ale s Rajeshem bych u toho strávil dvě hodiny, než mu vysvětlím naše normy a v čem je ten německý zákazník specifický. Nemáme čas na experimenty.“
A tak to jde den co den. Každý vedoucí projektu chce mít klid a jistotu, že výkres bude v pořádku a včas. Vysvětlovat složité technické detaily, tolerance a materiálové vlastnosti v angličtině někomu, kdo ještě v životě neviděl českou dílnu zevnitř, je pro ně zkrátka „příliš drahý luxus“.
Nejdražší divák na světě
Výsledek je paradoxní a pro nás, co „makáme“, i trochu k vzteku. Zatímco my se potíme nad monitory, Rajesh sedí vedle nás v ergonomické židli za patnáct tisíc a kouká na zprávy z Dillí nebo studuje LinkedIn. Občas se sice zeptá: „Can I help with something?“, ale po pátém „Maybe later, Rajesh,“ to v podstatě vzdal.
Stal se z něj nejdražší divák v historii naší firmy. Bere plat, o kterém si leckterý zkušený dělník z naší haly může nechat jen zdát, a jeho jedinou náplní práce je být „přítomen“. Management si může odškrtnout kolonku o diverzitě, ale v kanceláři to vře. My ostatní totiž děláme i tu práci, kterou by teoreticky mohl dělat on, kdyby měl někdo tu svatou trpělivost ho to naučit.
Multikulturní (ne)pochopení
Nejvtipnější (nebo nejsmutnější) na tom je, že vedení si dál žije ve své bublině. Na poradách se ptají, jak se Rajesh adaptuje. Vedoucí projektů, aby nemuseli přiznat, že mu nedávají práci, zamumlají něco o tom, že „se rozkoukává“. HR je spokojené, protože mají splněno, a nikdo neřeší, že ten kluk profesně zakrňuje a my jsme na pokraji vyhoření.
Rajesh je v tom v podstatě nevinně. Přijel do cizí země, chtěl se učit, ale narazil na prostředí, kde je čas důležitější než vize diverzity. Stal se obětí manažerského rozhodnutí, které sice vypadá skvěle na papíře, ale v praxi v českém rybníčku prostě nefunguje bez pořádného systému zaškolení.
Pokud tohle je ta „moderní, multikulturní firma“, tak se obávám, že naše konstrukční kancelář brzy vyprojektuje leda tak velký průšvih v rozpočtu. Ale hlavně, že jsme inkluzivní.
