Článek
Jmenuji se Nina, je mi dvaadvacet a studuju informatiku na ČVUT. Většinu lidí by nenapadlo, že holka, která píše optimalizační algoritmy a debuguje moduly, tráví většinu nocí v helmě s rozlišením 8K a haptickými rukavicemi třetí generace.
Začalo to nevinně. Multiplayer VR hra „Elysium Nights“ – žánrově něco mezi RPG a sociálním prostorem pro dospělé. Žádný povinný příběh, jen obrovský, nekonečně se rozrůstající svět, kde si můžeš být kýmkoliv. Nebo nikým.
První měsíc jsem jen pozorovala. Pak jsem si vytvořila avatara – vyšší, štíhlejší, s dlouhými černými vlasy až k pasu a očima, které mění barvu podle nálady. Jmenovala se Lira. Lira neměla strach. Lira se nebála zeptat. Lira se nebála dotknout.
První setkání s ním – nebo s ní, nikdy jsem to nezjišťovala – proběhlo v opuštěném skleníku na okraji města z růžového mramoru. Venku pršelo pixelované fialové světlo. Uvnitř voněly digitální orchideje (ano, hra má i simulaci vůní přes neurostimulaci).
„Můžu tě obejmout?“ zeptal se hlas – hluboký, lehce zkreslený, ale příjemně lidský. Souhlasila jsem. A pak už to nebylo jen objetí.
Haptika fungovala tak dokonale, že jsem cítila každý prst, jak mi klouže po krku, po klíční kosti, jak se zastavuje těsně nad okrajem šatů, které jsem si sama navrhla – průsvitné, skoro nehmotné. Když mě přitiskl ke skleněné zdi, sklo bylo studené. Jeho dlaň horká. Rozdíl teplot mě donutil zasténat nahlas – a ten zvuk se v helmě vrátil zpátky do uší jako ozvěna.
Neexistovalo tam žádné oblečení, které by se nedalo rozepnout jedním myšlenkovým příkazem. Neexistovaly žádné důsledky. A přesto jsem se třásla stejně jako v reálném životě – možná víc.
Po třech týdnech virtuálních setkání jsem si uvědomila, že se začínám chovat jinak i offline. Když jsem jela metrem, najednou jsem si všímala rukou lidí na madlech – jak vypadají, jak se pohybují. Když mě kamarádka objala přes rameno, tělo zareagovalo rychleji, než mozek stačil říct „to je jen kamarádka“. Najednou jsem měla chuť na věci, o kterých jsem si dřív myslela, že „to prostě nejsem já“.
Nejhorší – nebo nejlepší? – bylo, když mi jednou napsal: „Přemýšlel jsem, jestli bych tě poznal na ulici. Jestli bych poznal tvůj způsob chůze. Tvé dýchání, když se bojíš a zároveň chceš.“
Odpověděla jsem: „Možná bys poznal jen to, jak se mi zrychlí tep, když uslyším tvůj hlas. I kdyby přišel z reproduktorů v tramvaji.“
Nikdy jsme si neřekli skutečná jména. Nikdy jsme si nevyměnili fotky. A přesto jsem měla pocit, že mě zná líp než kdokoliv, koho potkávám ve skutečném světě.
Jednou v noci, po hodině intenzivního virtuálního milování na plovoucí plošině nad nekonečným mořem hvězd, jsem si sundala helmu. Seděla jsem na posteli, zpocená, s roztřesenýma rukama, a najednou jsem plakala. Ne proto, že bych byla smutná. Plakala jsem, protože jsem si uvědomila, že už nedokážu říct, kde končí Lira a začínám já.
A jestli vůbec ještě nějaký rozdíl existuje.
Technologie slibuje únik. Ale někdy ti místo úniku dá zrcadlo. A v tom zrcadle vidíš touhy, o kterých jsi ani nevěděla, že je máš.
A ty touhy už nejsou virtuální. Jsou tvoje. A jsou skutečné. Ať se to snažíš popřít sebevíc.
