Článek
Stála jsem před branou věznice, slunce mi pálilo do očí a v ruce jsem svírala tenký igelitový pytel s věcmi. Tři roky. Tři roky, které mi ukradly kus života, ale zároveň mě naučily, co je opravdu důležité. Byla jsem volná. A co mě nejvíc překvapilo? Že jsem nebyla sama.
Jmenuji se Anna. Před čtyřmi lety jsem byla účetní v malé brněnské firmě. Rodina se tehdy ocitla v zoufalé situaci: táta přišel o práci, máma měla vážné zdravotní problémy, dluhy rostly rychleji než plíseň po dešti a já jsem viděla, jak se bratr a sestra trápí, že nemůžou jít na brigádu, protože musí pomáhat doma. Chtěla jsem to „napravit“. Viděla jsem, jak šéf obchází daně, a myslela jsem si, že když přesunu pár tisíc na náš rodinný účet, nikdo si toho nevšimne. Začalo to malými částkami, pak to bylo víc a víc. Celkem jsem zpronevěřila něco přes 600 tisíc. Když přišla policie, přiznala jsem se hned. Soud byl rychlý: tři roky nepodmíněně.
Ve vězení jsem měla čas přemýšlet. Psala jsem domů dlouhé dopisy plné omluv. Bála jsem se, že mě budou nenávidět. Ale stalo se něco jiného.
První návštěva byla po půl roce. Přijeli všichni. Táta s červenýma očima, máma v šátku přes hlavu (po chemoterapii), bratr, kterému bylo tehdy sedmnáct, a sestra, které bylo čtrnáct. Seděli jsme u stolu, oddělení sklem, a já jsem se nemohla přestat třást. Čekala jsem výčitky, křik, nebo aspoň ticho plné zlosti. Místo toho máma položila dlaň na sklo a řekla: „Aničko, my víme, že jsi to udělala pro nás. To nás nejvíc bolí. Ale neopustíme tě. Nikdy.“
Od té doby mi psali každý týden. Táta posílal krátké vzkazy typu „Dnes jsme zasadili brambory, příští rok ti ukážu, jak se okopávají.“ Máma mi posílala recepty na papíře, abych si je schovala do deníku. Bratr mi posílal fotky ze školy, sestra kreslila obrázky – většinou mě jako superhrdinku, která bojuje s drakem. Ty obrázky jsem měla přilepené u postele celé tři roky.
Teď stojím před věznicí a vidím je. Auto táty stojí na parkovišti, máma má v ruce kytici sedmikrásek (vždycky říkala, že jsou moje nejoblíbenější). Bratr už je vysoký jako tyč, sestra má nové brýle a nervózně si je posouvá na nose. Když mě uvidí, sestra se rozběhne první a obejme mě tak silně, že málem spadneme. „Konečně! Už jsem si myslela, že tě nikdy nepustí!“
Sedím na zadním sedadle, táta jede pomalu, jako by se bál, že se mi něco stane. Máma se pořád ohlíží a ptá se: „Není ti zima? Chceš čokoládu? Mám tady v tašce tvoje oblíbené oplatky.“ Směju se a pláču zároveň.
Doma je všechno stejné, a přitom úplně jiné. Na stole je dort, který upekla sestra. Na mé posteli leží nová deka, kterou máma uháčkovala. Táta mi ukazuje místo v garáži, kde bych mohla mít svůj pracovní stolek, až si najdu nějakou práci. Nikdo se mě neptá „co jsi provedla“, nikdo mi nevyčítá. Jen mě mají rádi. A to je to největší překvapení mého života.
Co budu dělat teď?
První měsíc zůstanu doma. Pomůžu mámě, budu vařit, uklízet, chodit s ní na kontroly. Chci být užitečná normálním způsobem, ne zločinem. Zároveň si domluvím schůzku na úřadu práce a na protikriminální prevenci – mají tam program pro lidi po výkonu trestu. Nabízí rekvalifikaci. Nejradši bych šla na něco ručního – šití, pečení, nebo třeba práci v květinářství. Vím, že s rejstříkem to bude těžké, ale mám teď rodinu, která mi věří. To mi dává sílu.
Plánuji si malý rituál: každý večer si budu zapisovat jednu věc, kterou jsem ten den udělala „správně“. I kdyby to mělo být jen „umyla jsem nádobí“ nebo „vyšla jsem ven na procházku“. Chci se naučit oceňovat obyčejné věci.
A rodina? Oni mě neodvrhli. Naopak. Drželi mě nad vodou, když jsem se sama topila ve výčitkách. Teď chci být pro ně někým, na koho mohou být hrdí. Ne hned, ne najednou. Ale krok za krokem.
Když se na mě večer dívají, jak sedím u stolu a listuji si v sešitě s nabídkami práce, vidím v jejich očích úlevu. A já vím, že ten největší trest – ztráta rodiny – mě nakonec minul. Teď mám šanci začít znovu. A tentokrát to udělám správně.
Děkuji vám, že jste mě nepřestali mít rádi. A děkuji si, že jsem to nevzdala.
Anna, 15. ledna 2026, doma na Moravě
