Článek
Sedím u počítače, v jednom okně otevřený pracovní e-mail a ve druhém diskuzní fórum o autech. Právě jsem se dočetl, že jsem „fosil“. Prý patřím do muzea, stejně jako ta moje stříbrná Octavia druhé generace, která mi stojí pod oknem na sídlišti. Podle některých diskutujících jsem brzda pokroku, šiřitel emisí a člověk, který odmítá pochopit „světlé zítřky“ elektrické mobility.
Jenže realita není černobílá a svět se netočí jen kolem nabíjecích stanic a dotací. Pravda je taková, že ti, kteří se mi vysmívají, žijí v bublině, do které většina z nás prostě nemá přístup.
Svoboda, nebo utrpení?
Majitelé elektromobilů často píší o „svobodě“. Mluví o tom, jak ráno sednou do vyhřátého auta, které se celou noc krmilo energií ze slunce. Zní to pohádkově, že? Pro někoho, kdo bydlí ve vlastním domě s garáží a fotovoltaikou na střeše, to nepochybně svoboda je. Jenže já bydlím ve třetím patře paneláku na sídlišti, kde je boj o každé parkovací místo každodenní disciplínou.
Představa, že si po osmi hodinách v práci jedu „užít svobodu“ tím, že budu hodinu kroužit kolem veřejné nabíječky a modlit se, aby byla volná a funkční, mi připomíná spíše očistec. Moje Octavia mi dává skutečnou svobodu.
Pro mě by byl elektromobil v současných podmínkách okovem, nikoliv křídly. Místo abych auto využíval jako nástroj, stal bych se jeho sluhou.
Ekonomická realita vs. ideály
Nejvíce mě ale vytáčí ten přezíravý tón ohledně financí. „Vždyť se to vrátí na provozu,“ říkají. „Ušetříš na servisu,“ dodávají. To je sice hezká teorie, ale má jeden zásadní háček: musíte mít ten vstupní kapitál.
Nové elektrické auto, které by prostorově a funkčně nahradilo mou Octavii (takže žádné městské prdítko, ale solidní rodinný vůz), stojí hodně přes milion korun. Pro běžného člověka, který živí rodinu, splácí hypotéku nebo platí nájem a snaží se něco ušetřit na horší časy, je to částka z říše sci-fi.
Mnoho propagátorů elektroaut žije ve světě, kde peníze nejsou hlavním problémem. Mají vysoké příjmy, firemní benefity nebo prostě zdědili majetek, který jim dovoluje experimentovat s novými technologiemi. My ostatní musíme počítat každou korunu. Moje Octavia je sice stará, ale je moje. Je zaplacená. Její údržba mě stojí zlomek toho, co by činila měsíční splátka leasingu na nové elektroauto.
„Být ekologický je luxus, který si ne každý může dovolit. A vysmívat se někomu za to, že nemá na milionové auto, je vrchol arogance.“
Mýtus o bezúdržbovosti
Často poslouchám, jak je spalovací motor složitý a náchylný k poruchám. Ano, moje Octavia má své mouchy. Občas je potřeba vyměnit olej, občas se ozve čep nebo brzdové destičky. Ale víte, co je na tom nejlepší? Opraví mi ji téměř každý mechanik v horní dolní za rozumný peníz. Díly jsou dostupné a levné.
U elektromobilu se děsím okamžiku, kdy skončí záruka. Co se stane, až po deseti letech odejde baterie nebo řídicí jednotka? Cena opravy může snadno převýšit hodnotu celého vozu. Pro mě, jako pro člověka, který si nemůže dovolit měnit auto každé čtyři roky, je dlouhodobá udržitelnost (ta finanční) klíčová.
Sídliště: Zapomenutá zóna pokroku
Zkuste se projít po průměrném českém sídlišti po sedmé hodině večer. Auta stojí na chodnících, na trávě, všude. Infrastruktura pro elektromobilitu je zde prakticky nulová. Kde by se ty auta nabíjely? Z oken by visely stovky prodlužovaček? Je to absurdní představa.
Dokud nebude vyřešeno nabíjení pro miliony lidí žijících v bytových domech, zůstane elektromobilita hračkou pro majitele vil a satelitních městeček. Označovat nás za fosily jen proto, že systém pro nás nemá řešení, je nespravedlivé.
Jsem fosil a jsem na to hrdý
Možná jsem fosil. Možná jsem pozůstatek éry, kdy auto bylo mechanickým strojem, a ne počítačem na kolech. Ale ta moje stará Octavia mě nikdy nenechala ve štychu. Dovezla mě na dovolenou k moři, pomohla mi přestěhovat kamaráda a každé ráno mě spolehlivě odveze do práce.
Není to o tom, že bych nenáviděl pokrok. Kdyby existovalo elektrické auto, které si mohu dovolit, které nabiju před domem za deset minut a které mi po pěti letech neshnije v garáži kvůli drahé baterii, budu první ve frontě. Do té doby ale zůstanu u své nafty nebo benzínu.
Takže drazí diskutéři, až mě zase budete chtít označit za zpátečníka, zkuste se nejdřív podívat z okna svého domu s fotovoltaikou na realitu běžného českého sídliště. Možná pak pochopíte, že to, co vy nazýváte svobodou, je pro nás zatím jen nedostupný a nepraktický luxus.
