Článek
Nahlížet do dějin skrze optiku „co by bylo, kdyby“ bývá často považováno za pouhou intelektuální hru. V případě ruské invaze na Ukrajinu z února 2022 však tato myšlenková konstrukce naráží na zcela zásadní otázku racionálního kalkulu autoritářského vládce. Pokud by Vladimir Putin seděl 23. února 2022 ve své kremelské kanceláři a držel v rukou magicko-realistickou křišťálovou kouli, která by mu v plné nahotě a bez přikrášlení ukázala následující roky války, vydal by rozkaz k útoku?
Odpověď, k níž se přikloní většina analytiků i zdravý rozum, zní: nikoliv. Válka na Ukrajině se pro Rusko stala ukázkovým příkladem strategického selhání, kde propast mezi původními záměry a následnou realitou dosáhla gigantických rozměrů.
Abychom pochopili, proč by fiktivní pohled do budoucnosti Putinovo rozhodnutí změnil, musíme si nejprve připomenout, s jakou vizí do konfliktu vstupoval. Ruské plánování vycházelo z předpokladu bleskové operace, jakéhosi „Krymu 2.0“ v celonárodním měřítku. Vizi dominoval rychlý kolaps ukrajinské armády, útěk nebo likvidace prezidenta Volodymyra Zelenského, instalace loutkové vlády v Kyjevě a tiché, byť nelibé akceptování nového stavu ze strany západního společenství. Moskva počítala s operací trvající dny, maximálně týdny, s minimálními vlastními ztrátami a bleskovým triumfem, který měl zpečetit Putinův odkaz jakožto „sjednotitele ruských zemí“.
Křišťálová koule by však Putinovi ukázala neuvěřitelně drsnou realitu. Co by v ní ruský prezident uviděl?
Předně by spatřil neúspěch u Kyjeva, potopení vlajkové lodi Moskva, zdevastované ruské elitní jednotky a vleklou opotřebovávací válku, která požírá stovky tisíc lidských životů a enormní množství vojenské techniky. Viděl by, jak se z armády považované za druhou nejsilnější na světě stává síla zastrašená na vlastním území dronovými útoky a závislá na dodávkách munice ze Severní Koreje či Íránu. Místo rychlé vojenské přehlídky by sledoval, jak se ruská válečná mašinérie zasekává v bahně Donbasu za cenu nepředstavitelných obětí.
Dále by v kouli spatřil nebývalé sjednocení Západu a absolutní společnou pomoc v neprospěch Ruska. Putinovou dlouhodobou doktrínou bylo oslabování NATO a prohlubování rozkolu mezi Evropou a Spojenými státy. Pohled do budoucnosti by mu však ukázal přesný opak: Severoatlantická aliance nejenže neochromila svou činnost, ale naopak se rozšířila o dosud neutrální Švédsko a Finsko, čímž se hranice NATO s Ruskem prodloužila o více než tisíc kilometrů a Balt se fakticky stal vnitřním mořem Aliance. Viděl by Západ, který sice váhavě a postupně, ale přesto pumpuje na Ukrajinu moderní dělostřelectvo, tanky, rakety dlouhého doletu i stíhačky F-16.
Třetím obrazem v kouli by byla ekonomická a společenská transformace samotného Ruska, avšak úplně jiným směrem, než si Putin přál. Sledoval by masivní vlnu sankcí, odchod západních technologií a kapitálu, postupnou ztrátu lukrativního evropského energetického trhu a rostoucí podřízenost Ruska vůči Číně. Zdařilá ekonomická diverzifikace se nekonala; místo toho se Rusko stalo mlčky trpěným partnerem Pekingu, plně závislým na jeho ochotě nakupovat zlevněné suroviny. Spatřil by také masivní odliv mozků, sta tisíce vzdělaných mladých Rusů, kteří opustili zemi, aby nemuseli skončit v zákopech.
Je zde však i druhá strana mince, nad kterou stojí za to se zamyslet. Může existovat argument, že by Putin i přes tyto znalosti válku rozpoutal?
Někteří pozorovatelé poukazují na to, že autoritářští vládci uvažují v jiných kategoriích než demokraticky zvolení lídři. Pro autoritáře bývá klíčová historická mise, ideologie a vlastní přežití u moci. Pokud by Putin v kouli viděl, že Ukrajina bez zásahu Ruska směřuje k neodvratné integraci do západních struktur a že za deset let bude pro Rusko nepřítelem, kterého již nebude možné vojensky napadnout, mohl by dospět k závěru, že „teď, nebo nikdy“. Mohl by převážit pocit, že preventivní úder, i za cenu obrovských škod, je z jeho pohledu jediným způsobem, jak zabránit konečné porážce ruského imperialismu.
Tento argument však naráží na povahu samotného rozhodování v únoru 2022. Všechny dostupné informace naznačují, že útok na Ukrajinu byl rozhodnutím založeným na hlubokém omylu, špatných zpravodajských informacích a izolaci samotného Putina během pandemie. Nebyl to chladnokrevný kalkul přijímající obrovské oběti za cenu minimálních zisků; byl to hazard založený na falešném předpokladu snadného vítězství.
Kdyby Vladimir Putin v roce 2022 věděl to, co ví svět dnes, s vysokou pravděpodobností by zvolil jinou strategii. Pokračoval by v hybridní válce, energetickém vydírání, korumpování evropských politiků a vnitřním rozkládání Ukrajiny – metodách, které Rusku přinášely výsledky bez rizika zničení vlastní armády a izolace.
