Článek
Když se mluví o otroctví, většina lidí si vybaví transatlantický obchod s lidmi a plantáže v Americe. Málokdo však ví, že přímo v srdci Evropy existoval systém legálního zotročení celého etnika, který trval neuvěřitelných 500 let. Obětí byli Romové v knížectvích Valašska a Moldavska (dnešní Rumunsko).
Kořeny zotročení (14. století)
První písemný doklad o přítomnosti Romů na území dnešního Rumunska pochází z roku 1385, kdy valašský kníže Dan I. daroval klášteru Tismana 40 rodin „Cikánů“ (Azigani). Termín Azigani pochází z řeckého atsingani, což v překladu znamená „nedotknutelní“.
Na rozdíl od jiných evropských zemí, kde byli Romové kočovníky nebo byli vyháněni, zde byli od počátku považováni za státní majetek. Panovník mohl s Romy nakládat jako s věcmi. Mohl je darovat církvi, šlechtě (bojarům) nebo je prodávat na trzích.
Tři kategorie otroků
V systému romského otroctví existovalo striktní rozdělení podle toho, komu otrok patřil:
- Sclavi domnești (Knížecí otroci): Patřili přímo panovníkovi. Měli relativně největší svobodu pohybu, často kočovali a vykonávali řemesla (kováři, hudebníci), za což státu platili roční daň.
- Sclavi mănăstirești (Klášterní otroci): Patřili pravoslavné církvi. Kláštery byly největšími vlastníky otroků a využívaly je k zemědělským pracím a údržbě rozsáhlých církevních majetků.
- Sclavi boierești (Bojarští otroci): Patřili šlechtě. Žili v nejtěžších podmínkách, často přímo v sídlech pánů jako služebnictvo (vătrași) nebo na polích.
Život v okovech: Právo a násilí
Otroctví bylo ukotveno v zákonících (Pravila). Romové nebyli právními subjekty, ale objekty.
- Rodina neexistovala: Majitel mohl kdykoli prodat dítě bez matky nebo rozdělit manžele.
- Tresty: Za neposlušnost hrozilo kruté bití, mučení železnými maskami nebo „falanga“ (bití přes plosky nohou). Vražda otroka pánem byla sice formálně zakázána, ale v praxi téměř nikdy trestána.
- Sňatky: Pokud se svobodný člověk oženil s romskou otrokyní, automaticky se stal otrokem také.
Cesta k osvobození (1848–1856)
Změna přišla až s vlivem osvícenství a francouzské revoluce. Mladí rumunští intelektuálové, kteří studovali v Paříži, začali vnímat otroctví jako barbarskou skvrnu na tváři národa.
Klíčovou postavou byl historik a politik Mihail Kogălniceanu, který v roce 1837 publikoval první vědeckou práci o Romech a bojoval za jejich lidská práva. Revoluční rok 1848 přinesl první pokusy o zrušení otroctví, ale definitivní konec nastal až 20. února 1856, kdy valašský kníže Barbu Știrbei podepsal dekret o úplném osvobození všech Romů.
Dědictví a mlčení
Osvobození však neznamenalo integraci. Romové byli propuštěni bez půdy, bez prostředků a bez vzdělání. Mnozí zůstali u svých bývalých pánů jako levná pracovní síla, jiní se vydali na velký exodus do Evropy a Ameriky (tzv. velká kelderašská migrace).
V dnešním Rumunsku i v Evropě zůstává téma romského otroctví dlouho vytěsňováni. Historici zdůrazňují, že bez pochopení těchto 500 let útlaku nelze pochopit současnou sociální situaci romských komunit.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Slavery_in_Romania
https://www.academia.edu/41590946/The_Roma_in_Romanian_History_English_translation_by_Richard_Davies_Budapest_New_York_Central_European_University_Press_2004_VI_233_pp
