Článek
Jmenuji se Mirka, je mi čtyřicet pět let a v mém životě se právě odehrává scénář, který bych ještě před rokem označila za špatný vtip nebo námět na béčkovou hollywoodskou komedii. V době, kdy se mé vrstevnice pomalu připravují na roli babiček, nebo alespoň řeší první příznaky menopauzy a odchod dětí na vysoké školy, já si v koupelně prohlížím dvě tlusté čárky na testu. Budu prvorodička.
Náš příběh s manželem Petrem přitom nebyl o kariéře nebo sobeckém odkládání rodičovství. Naopak. Naše třicítka byla protkána nadějí, měřením bazální teploty, hormonálními kúrami a nekonečným čekáním v čekárnách reprodukčních klinik. Pět let jsme žili v rytmu ovulačních testů. Pět let jsme s každou menstruací oplakávali dítě, které nepřicházelo. Doktoři nám tehdy říkali, že jsme „zdraví, jen to chce čas“. Ten čas ale plynul a s ním odcházela i naše duševní síla.
Když mi bylo čtyřicet, udělali jsme s Petrem zásadní rozhodnutí. „Dost,“ řekli jsme si. Už žádné kliniky, žádné injekce do břicha, žádné smutné pohledy na dětská hřiště. Smířili jsme se s tím, že zůstaneme sami. Že rodina jsme my dva.
Život v režimu „Bez dětí a svobodní“
Posledních pět let bylo, upřímně řečeno, skvělých. Začali jsme si život užívat úplně jiným způsobem. Cestovali jsme, ne do resortů s dětskými kluby, ale do zapadlých koutů Asie, na treky do Islandských hor a na ochutnávky vína do Toskánska. Naše domácnost byla oázou klidu, čistoty a ticha. Měli jsme čas jeden na druhého, peníze na koníčky a pocit, že jsme nad osudem vlastně zvítězili tím, že jsme se nenechali zlomit neplodností.
Zvykla jsem si na to, že moje kabelka je malá a elegantní, ne plná vlhčených ubrousků a náhradních dudlíků. S manželem jsme se na sebe napojili tak hluboce, jak to dokážou jen lidé, kteří si spolu prošli peklem marného snažení a pak našli klid. Byli jsme přesvědčeni, že naše kapitola „rodičovství“ je definitivně uzavřená a kniha je v knihovně v sekci sci-fi.
Šok, který zastavil čas
A pak přišel letošní podzim. Cítila jsem se unavená, žaludek jako na vodě, a když mi káva, kterou miluji, začala smrdět jako spálená guma, napadla mě jediná věc: přechod. Šla jsem k lékařce s tím, že „už je to tady“ a že se chci poradit o hormonální substituční terapii.
„Mirko, vy nejste v přechodu. Vy jste v desátém týdnu,“ řekla mi doktorka s úsměvem, který vypadal, jako by právě vyhrála v loterii.
Můj svět se v tu vteřinu zastavil. Cítila jsem směsici čisté euforie, panické hrůzy a hluboké nespravedlnosti. Proč teď? Proč ne před deseti nebo patnácti lety, když jsem po tom umírala touhou? Když jsem měla o polovinu víc energie a o polovinu míň vrásek? Život si to zkrátka umí zařídit po svém, často s pořádnou dávkou ironie.
Strach z pozdního startu
Když jsem to řekla Petrovi, nejdřív mlčel. Pak mě objal tak pevně, že jsem nemohla dýchat. Ale v jeho očích jsem viděla stejné obavy, jaké cítím já. Cítíme se starší. To je fakt, který žádné motivační citáty nezmění. Večer už nás bolí záda, potřebujeme svůj klid a osm hodin nerušeného spánku je pro nás svatý grál. Představa, že budeme v noci vstávat k miminku, nás oba upřímně děsí.
Lituji toho, že to přišlo o deset let později. Ne kvůli mně, ale kvůli tomu dítěti. Budu mít dost sil s ním běhat po venku? Uvidím ho maturovat, aniž bych tam vypadala jako jeho babička? Tyhle otázky mi nedají spát. Cítím se trochu provinile, že do toho kolotoče vstupuji v době, kdy bych měla spíš začít zpomalovat.
Naděje na omládnutí
Na druhou stranu, možná je to právě ta šance, jak neustrnout. Říká se, že děti vrací člověka do hry. Že nás přinutí dívat se na svět zase jejich očima. Možná, že díky tomu kočárku a později odřeným kolenům zapomeneme na svoje bolavé kříže a pocit, že už máme „všechno za sebou“.
Rozhodli jsme se do toho dát všechno. Prodali jsme naše dvoumístné sportovní auto (které jsme si koupili jako „náplast“ na bezdětnost) a pořídili bezpečné rodinné SUV. Místo plánovaného safari v Africe teď vybíráme barvu do dětského pokoje. Je to bizarní, je to nečekané, ale je to tady.
Osud nám dal druhou šanci v momentě, kdy jsme o ni už ani neprosili. Možná jsem prvorodička v pětačtyřiceti, ale vím jedno: toto dítě bude milované s intenzitou, jakou dokážou dát jen lidé, kteří vědí, jak vzácný dar dostali. Sice se cítíme staří, ale máme v plánu u toho miminka pořádně omladnout. Protože nic jiného nám vlastně ani nezbývá.
