Článek
Představte si stroj, který bezchybně funguje pětadvacet let. Je promazaný, stabilní, zná své limity a poradí si s každým výkyvem napětí. Vyhodili byste ho jen proto, že má na štítku dřívější rok výroby, a nahradili ho nablýskaným prototypem, u kterého nevíte, kdy se zadře? V českém strojírenství se to dnes děje běžně. Jmenuji se Pavel, je mi 55 let, jsem strojní konstruktér a ocitl jsem se v nejzajímavější technické výzvě své kariéry: Hledání práce v době, kdy je zkušenost vnímána jako přítěž.
Restrukturalizace: Konec jedné éry
Můj příběh začal nečekaně. Po letech v konstrukčním oddělení přišla „restrukturalizace“. Moderní eufemismus pro škrtání nákladů. Odešel jsem s hlavou vztyčenou, s tisíci hodinami v CADu a stovkami realizovaných projektů v portfoliu. Věřil jsem, že s mou praxí bude nová práce otázkou týdnů. Realita mi ale ukázala svou odvrácenou tvář, kterou v tabulkách HR oddělení nenajdete.
Bariéra jménem „Juniorní mindset“
Prvním paradoxem, na který jsem narazil, je obsazování pozic. Firmy často inzerují potřebu seniorních odborníků, ale proces náboru svěří juniorním personalistům.
Při pohovorech se nezřídka setkávám s mladými lidmi, kteří mají naučené fráze o „agilitě“ a „firemním DNA“, ale netuší, jaký je rozdíl mezi odlitkem a výpalkem z hlediska vnitřního pnutí materiálu. Když mluvím o tom, jak jsem optimalizoval výrobní náklady změnou konstrukčního uzlu, vidím v jejich očích prázdno. Pro ně jsem „překvalifikovaný“. To je v náborové hantýrce kód pro: „Bojíme se, že nám brzy utečete za lepším, nebo že nás budete stát moc peněz.“
Mýtus o mladém kolektivu a strach z autority
„Nezapadl byste do našeho mladého týmu.“ Tato věta se stala evergreenem mých neúspěšných výběrových řízení. Je to fascinující předsudek. Předpokládá se, že konstruktér po padesátce je konzervativní fosilie, která odmítá nové postupy.
Pravda je přitom opačná. My, co jsme zažili přechod z rýsovacích prken na první verze AutoCADu, jsme se museli adaptovat celý život. Naše schopnost učit se je prověřená praxí, ne kurzy s certifikátem. Problém není v mém věku, ale v nejistotě mladých manažerů. Mít v týmu někoho, kdo může mít víc zkušeností než šéf, vyžaduje odvahu a sebevědomí, které v mnoha „dynamických“ firmách chybí.
Cena za klidné spaní
A pak jsou tu peníze. Často slýchám, že můj požadovaný plat je příliš vysoký. Rád bych se v tu chvíli zeptal: „Víte, kolik vás stojí jedna konstrukční chyba, která se odhalí až při montáži u zákazníka v Singapuru?“
Plat seniorního konstruktéra není platbou za hodiny strávené klikáním v SolidWorksu. Je to pojistné za to, že se projekt nepředraží o zbytečné zmetky a reklamace. Junior vás sice stojí o 20 tisíc měsíčně méně, ale jeho učení platíte v každém špatně navrženém tolerančním řetězci.
Konstrukční řešení pro budoucí zaměstnavatele
I přes tyto překážky neztrácím optimismus. Strojírenství je exaktní obor a dříve či později se ukáže, že bez „starých pardálů“ to prostě nejde. Co tedy nabízím (a co by firmy měly hledat)?
- Nadstandardní intuici: Vidím chybu ve výkresu dříve, než spustím simulaci.
- Odolnost vůči stresu: Když hoří termín, nepanikařím. Vím, že klidná ruka nakreslí přesnější čáru než ta roztřesená kofeinem.
- Přirozený mentoring: Mladí kolegové se ode mě naučí víc za týden v dílně než za rok sledováním tutoriálů na YouTube.
Zkušenost z pohovoru: „Dynamický tým a zbytečná otázka“
Sedím v prosklené zasedačce moderní firmy. Proti mně sedí pětadvacetiletá personalistka a o něco starší teamleader, který má na tričku nápis „Agile Guru“. Před sebou mají moje portfolio – výkresy složitých převodových skříní, které dodnes běží v provozech po celé Evropě.
„Máte opravdu působivé zkušenosti,“ začíná personalistka s naučeným úsměvem. „Ale my jsme tady taková rodina. Hodně spolu chodíme po práci na teambuildingy, jezdíme na vodu… Myslíte, že byste k nám zapadl? Náš věkový průměr je osmadvacet.“
Dívám se na ni a v hlavě mi běží: „Přišel jsem konstruovat stroje, nebo pádlovat na Berounku?“ Ale odpovídám profesionálně. Pak přijde technický dotaz od leadera: „A co děláte, když se v Solidu zasekne sestava o tisíci dílech?“
Začnu mu vysvětlovat metodu zjednodušených konfigurací a správu externích vazeb, abych odlehčil RAMce. On na mě kouká, jako bych mluvil latinsky. Pak se podívá do papírů a řekne: „My tady spíš používáme takové ty pluginy, co nám koupila centrála. Vlastně do hloubky do systému nehrabeme.“
V tu chvíli mi to došlo. Oni nehledají někoho, kdo tomu rozumí. Hledají někoho, kdo nebude klást otázky, až se ten jejich „dynamický systém“ sesype jako domeček z karet.
Druhá zkušenost z pohovoru: „Cena za kvalitu vs. tabulkové limity“
Tohle byl jiný kalibr. Středně velká strojírenská firma, u stolu sedí majitel a vedoucí výroby. Tady se mluví srozumitelně. Půl hodiny probíráme výrobní tolerance a to, jak ušetřit na materiálu při frézování bez ztráty tuhosti. Majitel nadšeně pokyvuje. Konečně někdo, kdo ví, o čem je řeč.
Pak se otevře téma platu. Řeknu svou představu – částku, která odpovídá mé praxi a faktu, že jim během prvního měsíce ušetřím statisíce na zmetkovitosti, kterou teď mají.
V místnosti nastane ticho. Vedoucí výroby se podívá na majitele. „Víte,“ začne majitel omluvně, „my na tu pozici máme v tabulce vyčleněno o patnáct tisíc méně. Za to, co chcete vy, tady máme lidi, co u nás dělají patnáct let a jsou na vedoucích pozicích.“
Namítnu, že jim nabízím řešení jejich největšího problému s reklamacemi u německého klienta. Majitel vzdychne: „Já vím, že tu hodnotu máte. Ale kdybych vám dal tolik, rozbil bych si platovou strukturu v celé hale. Personalistka by mi to neschválila. Nemohl byste nastoupit jako junior za méně a my bychom si to po roce řekli?“
Podáme si ruce a já odcházím. Je to zvláštní pocit – vědět, že mě potřebují, ale raději budou dál tratit na reklamacích, než aby zaplatili zkušeného chlapa férovou mzdu, protože „tabulka nepustí“.
Hledání práce v 55 letech není o prosíku. Je to o nabídce partnerství. Nechci jen „místo“, chci prostor, kde mé zkušenosti ušetří firmě čas i peníze. Možná nehraju ping-pong v chill-out zóně a nepiju výběrovou kávu z kapslí, ale když jde o to, aby se hřídel otáčela bez házení, jsem ten nejlepší člověk, kterého můžete v týmu mít.
