Článek
Dnešek se nese ve znamení dohánění restů v prohlížení pamětihodností, konkrétně největšího hinduistického chrámu v Nepálu, Pashupatinah, kam mé kroky (jdu pěšky z KTM) vedou napřed a který lze prohlédnout jen z venku, neb nehinduistům je jako do všech chrámů i do Pashupatinahu vstup zakázán, a největší budhistické stupy v Nepálu a jedné z největších na světě, Bodhnath, kam pokračuji též pěšky od Pashupatinahu.
Bodnath
Stupa je krásná, ale opět obklopená turistickými lákadly, zejména krámky se suvenýry. Schválně se doma půjdu podívat do Zlaté uličky, zda je to také taková kýčárna.1
Zpět jedu tuk tukem, který končí na stanovišti na Kantipathu, a tak si zpět do Thamelu již po mnohokráte procházím staré město a fotím, abych večer mohl vypálit kartu na CD. V Tibet Corner si dávám chowmein a jdu na hotel.
Kátmándú, Nepál
Troška lenošení střídá troška balení a pokus jít prodat zimní věci, knihu, mapu a průvodce. Za knihu, mapu a průvodce dostávám u „svého“ knihkupce krásných 600,- Rs, ale péřovou vestičku, windstopperové rukavice, pakošské návleky, „výškové“ jégrovky, ponožky, krém na pohory a řemínky nejdou prodat. Nejvyšší nabídka je 1.200 za vše, a tak to raději povleču s sebou a zkusím nechat v BKK.
Malá stupa kdesi v Kátmandú
Večer je opět klasický, netová seance, tentokrát zpestřená vypalováním fotek, bifteček ve Steakhousu, nákup dobrůtek, ubalit, poslechnout koncert a na kutě.
1 Měl jsem tu nejlepší vůli slib splnit. Neodradil mě ani velký dav u ústí uličky, ale až vybírání vstupného. Tak mě to pobouřilo, že jsem návštěvu uličky bez nejmenších výčitek z porušení kathmandského slibu okamžitě zavrhl. Přijde mi divné, zpoplatňovat uličku, ze které notabene plynou městu zisky z nemalého nájemného. Muzea či galerie, to je něco jiného. Platit však vstup do uličky, kde mě ještě musejí odrbat prodejci kýčů, aby měli na předražený nájem, to tedy nevím.
Sbohem město zaslíbené, kde se tak báječně „obrůstá mechem a kapradím“. Je čas jet dál.
