Článek
Je nezpochybnitelné, že dnešní Čína je autoritářským státem pod kontrolou Komunistické strany. Zatímco však Čínu oprávněně kritizujeme za potlačování lidských práv, na Japonsko nahlížíme s obdivem a jistým romantismem. Málokdo si ale uvědomuje, že Japonsko má za sebou temnou ultranacionalistickou minulost a jeho historie je plná krvavých konfliktů, o kterých se dnes v Západním světě příliš mluví.
Proč tomu tak je? K pochopení musíme rozlišovat mezi tvrdou a měkkou mocí. Zatímco tvrdá moc využívá k prosazení silové či ekonomické donucení, měkká moc působí nenápadně – skrze kulturu, technologie a architekturu. Vytváří tak sympatie, které mohou zastínit historická fakta. Zatímco o Číně je dobře známo, že utlačuje menšiny (například Ujgury), o tom, že japonská armáda v roce 1937 spáchala hrůzný masakr v Nankingu, dnes ví jen málokdo.
Nebezpečné je, že si Čína svou špatnou reputaci moc dobře uvědomuje a aktivně se ji snaží změnit. Stačí se podívat na olympijské hry v Pekingu. Těmi se režim snažil světu předvést svou vyspělost, bohatství a technologický pokrok. Jde o princip takzvaného sportswashingu – podobně jako když si nacistické Německo vylepšovalo profil pořádáním olympiády v Berlíně v roce 1936.
Právě proto je extrémně důležité, abychom jako společnost začali přemýšlet kritičtěji a nenechali se snadno opít rohlíkem. Náš pohled na ostatní země by neměl vycházet jen z propracovaného marketingu nebo zjednodušujících nálepek.
