Článek
Začněme ale trochu šířeji. Mezinárodní společenství musí (kromě jiného) na celou věc nahlížet trochu z odstupu. Jít ke kořenu věcí. A trochu si sypat popel na hlavu. Od roku 2014 neexistuje žádná mírová iniciativa (tenkráte vedená ze strany USA). Mezinárodní komunita mezitím vysílala jen nominální podporu pro dvoustátní možnost. Žádný plán ale neexistoval. Někteří analytikové či komentátoři přirovnávají izraelské okupační taktiky k vězení (nutno podotknout, že z pásma Gazy se Izrael stáhl). Zdráhám se být takto příkrý. Nicméně je jasné, že přístup „necháme konflikt vyhnít“ se šeredně vymstil.
Je jistě namístě si říci, že z exploze konfliktu nelze přímo vinit mezinárodní společenství. Radikální vláda v Izraeli a neefektivní vedení Palestinců (Hamás navíc jako teroristická organizace) skutečně nikdy nebyly dobrou kombinací pro nějakou politickou iniciativu.
Není od věci zauvažovat nad tím, že potom, co izraelská armáda zjevně zdecimuje Hamás, tak by se mohla vrátit na území Pásma Gazy jistá „umírněná vláda“ jako na Západním břehu. To jsou ale poměrně liché naděje. Za předpokladu, že by vláda bylo nějakým způsobem koordinována Izraelem nebo USA, o to prostě není zájem. Navíc Palestinian Authority je velmi nepopulární, na Západním břehu se musí potýkat nejen s izraelskými osadníky, jak bychom si mohli myslet, ale hlavně s finanční insolvencí a nárůstem milic.
Důležitá je samozřejmě role Egypta. Jeho pozice je zatím, zdá se, taková, že je ochoten do Gazy přes své hranice dodávat humanitární pomoc, případně převážet raněné do svých nemocnic. Masivní příliv Palestinců na jeho území je ale mimo diskusi. Egypt to jednoduše vidí tak, že má právo rozhodovat si, co se bude dít na jeho území (a sinajský poloostrov je v tomto zvlášť historicky význačný). Zajímavý je ale i až filosofický náhled, že masivní exodus Palestinců by prakticky znamenal zanechání naděje a snah o sebeurčení a vlastním státu. Je vhodné připomenout, že Egypt je v této oblasti důležitým mediátorem a velmi si dává záležet na tom, aby dal tuto svou až „exkluzivní výsadu“ najevo.
Ve zprávách se také dovídáme o přestřelkách na severní hranici Izraele s Libanonem. Přelití konfliktu do Libanonu by mohlo znamenat skutečně regionální válku. Hizballáh, stejně jako Írán, jsou podporovateli Hamásu, a speciálně Írán by mohl být schopný natahat si do konfliktu proxy síly z Iráku či Jemenu. Koneckonců, Írán vyhrožuje zásahem, pokud skutečně dojde k invazi do Gazy. To jsou zatím ale jen výkřiky. Ohledně Libanonu je důležité připomenout, že se nachází v hluboké krizi. To poslední, co by Libanonci chtěli, by byl regionální konflikt. V konečném důsledku by se nevyplatil ani Hizballáhu, což by vedlo k oslabení íránské proxy sítě.
Důležitý aktér je rovněž Turecko. Dlouhá léta provádí agresivní zahraniční politiku, která v podstatě vyústila v regionální izolaci. Došlo tak k určité rekalibraci, to když byla v srpnu minulého roku provedena normalizace diplomatických vztahů právě s Izraelem. Reakce na vypuknutí konfliktu tak byla neurčitá a zdráhavá. Není třeba se divit, turecká ekonomika lační po přílivu mezinárodního kapitálu, wording je tak velice důležitý. Domácí politická scéna ale dává najevo podporu Hamásu. Vláda se tak ocitá ve složité situaci. Turecko je ale rovněž známo jako mediátor (stačí vzpomenout ruskou agresi na Ukrajině). Prezident Erdoğan se již ujal iniciativy jednání za návrat rukojmích držených Hamásem. To ovšem nic nemění na faktu, že vybalancovat nějak tenze na domácí půdě a vhodné zahraniční vztahy nebude vůbec jednoduché.
Závěrem pojďme shrnout vývoj o dalších aktérů. Normalizace vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií, ke které bylo dobře nakročeno, ustala. Je to utvrzení toho, že snahy o dobré vztahy s některými arabskými národy se prostě nemohou jen tak jednoduše přelít do vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Podstatné je i Maroko, které má s Izraelem vztahy již normalizované. A spolupráce jede napříč sektory (zemědělství, turismus, energetika…). Maroko je ale rovněž velmi spjaté se Spojenými státy. Je to jediná země v Africe s komplexní dohodou o volném obchodě právě s USA. Reakce vlády tak byla skutečně zdrženlivá (narozdíl od jeho sousedů napříč severní Afrikou). Lišila se tak od marocké veřejnosti, která vyrazila do ulic na podporu Palestiny a hlavně žádala ukončení normalizace vztahů. Postoj marocké vlády se tak například značně liší od tuniské, kde prezident Sajíd nazval normalizaci vztahů „velezradou“. Mimochodem, na všech tuniských školách v pondělí vlála palestinská vlajka. Do budoucna bude velmi zajímavé sledovat, zda pokud by skutečně některá země ukončila normalizaci vztahů, jestli by se celý systém Abrahámovských dohod nesesypal jako domeček z karet.
Vývoj v různých zemích bude samozřejmě velmi zajímavé a důležité sledovat. Snažme se ale vnímat ukončení izraelsko-palestinského konfliktu ne pouze jako klid zbraní. Šlo by o zanesení stability do regionu již tak velmi volatilního. A to by vskutku nebylo málo.
mapa regionu
