Článek
Za sebe můžu říct, že dlouhodobě rozumím tomu, proč tomu rodiny klientů nerozumí. A je proto opravdu rozumné a vítané, že současné ministerstvo chystá vyhlášku, která to má po letech změnit.
A teď přijde to „ale“.
Přičemž je to stejné „ale“, které na sociálně-zdravotním pomezí říkáme roky. A které umí být, přiznávám, docela frustrující.
Věcně: návrh vyhlášky z pera MPSV otevírá možnost, aby osobní asistenti mohli klientům pomáhat i s podáváním léků a základním sledováním zdravotního stavu. To je krok, který odpovídá realitě péče, jak ji známe z praxe. Respektive jak bychom ji rádi znali. Zároveň ale platí, že právě v této oblasti máme opakovanou zkušenost s tím, že dílčí úpravy — byť vedené dobrým úmyslem — narážejí na své limity, pokud nejsou pojaty systémově. A z očekávaného posunu se pak nezřídka stane další zdroj nejistoty, někdy i frustrace těch, kdo mají změnu v praxi naplňovat.
Aktuální návrh vyhlášky se tomuto riziku nevyhýbá. V několika ohledech je z něj patrné, že se řeší jednotlivý úkon, nikoli podmínky, ve kterých má být vykonáván.
Především: zavedení nové kompetence je vázáno na povinné specializované vzdělávání. To samo o sobě dává smysl, pokud má být zachována kvalita a bezpečnost péče. Současně ale znamená další náklad a další bariéru vstupu do profese, která se už dnes potýká s výrazným nedostatkem pracovníků. Návrh přitom neodpovídá na základní otázku, kdo toto vzdělávání ponese finančně. Poskytovatelé nové zdroje nemají a úhradové mechanismy se vyhláškou nemění.
Nová činnost je zároveň nastavena jako volitelná. V praxi to s vysokou pravděpodobností povede k tomu, že větší organizace, typicky ve městech, ji budou schopny zavést, zatímco menší poskytovatelé, často v regionech s horší dostupností služeb, ne. Výsledkem tak nebude plošné zlepšení dostupnosti péče, ale její další diferenciace. Zcela zásadní je pak otázka odpovědnosti. Návrh vyhlášky ji nedefinuje jednoznačně. V situaci, kdy dojde k pochybení nebo nežádoucí reakci na medikaci, musí být zřejmé, kdo nese odpovědnost — zda pracovník, poskytovatel, nebo zdravotnický systém. Pokud tento rámec chybí, je realistické očekávat spíše opatrnost a zdrženlivost na straně poskytovatelů než rozvoj nové služby.
A konečně, návrh se nijak nedotýká základního nastavení financování péče. Příspěvek na péči dlouhodobě nepokrývá reálný rozsah potřeb, zejména u lidí s vyšší mírou závislosti. Rozšíření kompetencí tak naráží na stejný strop jako dosud — bez ohledu na to, jak dobře je konkrétní úkon popsán.
Tohle všechno dohromady ukazuje problém, kdy se na pomezí sociálních a zdravotních služeb stát opakovaně snaží řešit jednotlivé části, aniž by současně upravil celek, do kterého mají zapadnout. Výsledkem pak bývá posun na papíře, ale omezený dopad v praxi.
Proto dokola opakuji. že systémový přístup je základ, ne nadstavba. Je to složité a pomalé? Inu, je. Ale bez této roviny zůstane i dobře míněná změna jen dalším pokusem, který nedojde tam, kam má.
Moje stanovisko k návrhu vyhlášky tak možná zní nevděčně:
- jasně definovat odpovědnost v zákoně, ne jen v metodice;
- zajistit veřejné financování specializovaného vzdělávání;
- provázat rozšíření činností s valorizací příspěvku na péči a dotačním systémem.
Systém péče o seniory funguje jako celek. Anebo nefunguje vůbec. Úprava, která opraví jeden úkon a přehlédne zbytek, klientům — tedy těm, pro které ji děláme — nepomůže.
Jsme připraveni o návrhu jednat. Vyzýváme ministerstvo k otevřenému dialogu před finálním schválením vyhlášky.
