Článek
Pohádka o šťastné slepici: Jak nám české gastronomické podniky prodávají ekologické a lokální odpustky s příchutí velkoobchodních dodavatelů
Milí kolegové a čtenáři,
Dovolte mi, abych vám dnes povyprávěl příběh, kterému ještě dnes většina z nás věří. A po přečtení mého fejetonu mě pravděpodobně spousta z vás odsoudí odsunou do válečné zóny k věčnému loupání česneku a brambor do přední linie těch nejtužších bojů.
S managementem z firmy vstoupíte do podniku společně s majiteli z Japonska, který křičí nápisem „autenticita“ společně názvem podniku společně s dnes moderním způsobem propagace „z farmy na stůl“ už od dveří. Stoly z neohoblovaných fošen, ze stropu visí retro žárovky (samozřejmě úsporné vyrobené od OSRAM) na konopných lanech a za barem stojí „pokérovaný“ frajer s výrazem tibetského mnicha, kterému bych i uvěřil, že je reinkarnovaný dalajláma.
Do ruky dostanete jídelní lístek na recyklovaném papíře (jak jinak) a místo seznamu pokrmů čtete venkovský román. Dozvíte se, že vaše vejce snesla slepice Adéla, která poslouchá Vivaldiho čtvero ročních dob na pastvině u Berouna, máslo stloukala bosá a mužem neposkvrněná dívka za úplňku a prasátko mělo před porážkou vlastního terapeuta, za života dvě masáže denně a bylo krmeno výhradně čerstvou bio kukuřicí a salátem.
Jídelní lístek si nejste schopni přečíst do konce, protože se rozmočí potoky slz, které na něm přistanou, a s pocitem morální nadřazenosti nad zbytkem planety si objednáte míchaná vajíčka za tři stovky a hrdě si můžete odškrtnout, že jste právě zachránili lokální ekosystém. Skutečnost je však taková, že jste nezachránili vůbec nic. Jen jste si koupili nejdražší beletrii ve městě a majiteli přispěli na dovolenou v Americe a nové BMW se spalovacím motorem.
Současná gastronomie totiž objevila „Svatý grál marží“: transparentnost a lokálnost.
Z původně poctivé myšlenky, která měla ostatním restauratérům ukázat směr, se v rukách pár nadšenců gastro-byznysu, stala dokonale promazanou továrnou na iluze. Je to mistrovsky zformulovaná lež pro městského strávníka, který si nechce dát jen oběd, ale potřebuje si u stolu vyprat a ulevit svému „environmentálnímu svědomí.“
Průmyslová továrna na ekologii
Pojďme si nalít čistého, nefiltrovaného, biodynamického a lokálního vína. Každý, kdo někdy viděl provoz restaurace z druhé strany výdejního okénka, ví, že ta romantická a pohádková matematika nemůže nikdy vycházet. Malý farmář s deseti kravkami a jedním traktorem opravdu nedokáže třikrát týdně, v naprosto stejné kvalitě, s příslušnými certifikáty a v přesném počtu porcí zásobovat „hipsterské“ bistro, které o víkendu otočí čtyři sta brunchů. V případě „české tradiční farmy“ s vlastní restaurací je tato situace (ne ve všech případech) s tou transparentností obdobná.
Jak se tato „kouzlo“ eko-bio-transparentnost dělá v praxi? Jednoduše. Od farmáře se vezme pět kilo mrkve a dvě plata vajec. A to stačí! Šéfkuchař se vyfotí na Instagram v zablácených holínkách a s popiskem jak se reje v záhonu a přidá komentář: „Dneska přímo od zdroje, díky pane Nováku!“.
A co těch zbylých devadesát procent surovin, které kuchyně reálně spotřebuje? Ty přijedou v pět ráno zadním vchodem. V neoznačené bílé dodávce z vám všem známém velkoobchodu, případně od nadnárodního gastro giganta, který vozí mražené polotovary a vakuované maso přes půl Evropy. Jakmile ale surovina překročí práh kuchyně, dojde k zázračné „transformaci“: z polského halového kuřete a holandského rajčete se mávnutím kuchařovy zástěry a rondonu objeví „dar našeho regionu“. Zákazník totiž do kumbálu na faktury a dodací listy nechodí.
Slovníček „gastro-alchymie“
A protože by zákazníkovi bylo ohýbání reality na rampě, ohne se čeština v menu. Slova jako „lokální“, „domácí“ nebo „řemeslný“ jsou už také v českém gastru pružnější těsnění u lednic. Nemají v české legislativě žádnou zákonnou definici, takže snesou úplně všechno.
- „Domácí limonáda“ – V překladu to znamená, že brigádník za barem vzal pětilitrový plastový kanystr s průmyslovým pyré plným kyseliny citronové a konzervantů, zmáčkl pumpičku, zalil to sodovkou z postmixu a navrch pohodil snítku máty z dovozu. Cena: 95 Kč. Výrobní náklady: 4,50 Kč. V tom lepším případě se náklady vyšplhají na 8,50 Kč svařením cukru a mraženého ovoce z plastového pytlíku.
- „Z lokálních surovin“ – Co znamená v tomto případě lokální? Do dvaceti kilometrů od restaurace? Středočeský kraj? Česká republika? Evropa? Nebo prostě cokoliv na planetě Zemi, co neleží v jiném časovém pásmu? Když v Praze vidíte na jídelním lístku uvedeno „regionální pstruh“, zní to jako by ryba byla vytažená z Botiče nebo z čisté šumavské bystřiny. Že vyrostla v betonovém bazénu na Moravě na krmných granulích z Dánska nebo Číny, už na křídové tabuli nikdo nerozepisuje.
- „Sezónní menu“ – Největší vtip české gastronomie. Skutečná česká sezóna vypadá tak, že od listopadu do dubna máme v zemi k dispozici zhruba čtyři věci (cibuli a česnek nepočítám): hlávkové zelí, brambory, celer a jablka ze sklepa. Pamětníci z dob socialismu vám tuto skutečnost potvrdí. Jistě, spousta restaurací využívá metody zavařování, fermentace a nasolování. Zkuste si ale, i tak postavit půlroční menu v moderním bistru na krouhaném zelí a kompotech. Host, který se bije v prsa, jak miluje lokálnost a udržitelnost, totiž v lednu naprosto nekompromisně vyžaduje avokádový toast, čerstvé jahody na lívancích, polníček a šťavnatá cherry rajčata. A restaurace mu je s úsměvem naservíruje – hned pod logem se zeleným lístečkem hlásajícím nulovou uhlíkovou stopu.
Typicky český folklór
Bylo by ale příliš nespravedlivé ukazovat prstem jen na prolhané hospodské, které okrádají zákazníky. Oni jen pochopili základní pravidlo obchodu: „Dej lidem to, za co chtějí utrácet“. A moderní český zákazník se rád nechá obelhat a za jedno vařené vejce k snídani sto korun rád zaplatí . Vyžaduje to.
Jídlo přestalo být způsobem přežití a potěšením. Stalo se politikou a módním doplňkem. Nemůžete si přece na Instagram vyfotit talíř s popiskem: „Vepřová krkovice z velkochovu v Německu“, nebo „brambory z velkoskladu a vývar z kbelíku.“ To lajky neudělá. Potřebujete příběh o ušlechtilém řemesle, tradici a podpoře malých farmářů, aby si český zákazník u stolu připadal jako lepší člověk.
Kdyby se v restauracích zavedla skutečná, nefalšovaná transparentnost, většina těchto podniků by nepřežila sezónu. Pokud by u každé položky v menu místo básniček o ranní rose visel reálný dodací list, šarže, země původu a výčet stabilizátorů, celá ta naleštěná bublina by okamžitě splaskla.
Ale to vidět ani slyšet zákazník nechce. Pravda má totiž nahořklou pachuť a není zdaleka tak aromaticky výrazná jako iluze.
Takže až si příště připlatíte stovku za „šťastné vejce od farmáře“, zamáčkněte slzu a klidně si ho vychutnejte. Jen mějte na paměti, že ten nejvýživnější produkt na vašem talíři není žloutek, ale marketing.
Matěj Novotný
Zdroje:
- Nařízení (EU) č. 1169/2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům – Základní pravidla pro uvádění údajů o potravinách, původu a složení v EU: eur-lex.europa.eu
- Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) – Přehled požadavků na označování potravin a kontrolní praxe v ČR: szpi.gov.cz
- Ministerstvo zemědělství ČR – Informace k režimům značení potravin, ekologickému zemědělství a regionálním produktům: mze.gov.cz
- Autorův komentář: Text je autorským fejetonem opřeným o dlouholetou provozní praxi v gastronomii, zkušenosti s řízením kvality a hospodařením se surovinami. Nejde o popis konkrétního podniku.

