Článek
Velké nic od Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové vnímám jako hodně zajímavý snímek.
Je to skvělá sociologická sonda do těch předešlých několika let pandemie. Ztvárňuje tu lidskost, která se tu v prvním roce čpěla celou republikou, kontrast nicotnosti, kterou jsme všichni zažívali, až po zoufalství a šílenství, které mimo jiné dalo za vznik řadě doposud aktivních „hnutí“ a dezinfoscény.
Každý si ve snímku najde něco, co si sám vybavuje nebo k čemu cítí vztah a vzpomínky.
Stejně jako řada dalších Klusákových filmů, i tento skvěle poslouží jako jakási „časová kapsle“, na kterou budou lidé za dekádu až dvě nahlížet s absolutním nepochopením.
Nejzajímavější ale je, jak snímek vystihl ten chaos, absurditu a vytržení lidstva z každodennosti, nekončící „honbě za něčím“ a řádu. Velké nic.
Skvěle to ve snímku shrnul bývalý dokumentarista Karel Vachek. „Tak tu sedím a čekám na smrt, nevím, kdo mi ji přinese, nebo kam si pro ni dojdu, a užívám si to.“
Je to fakt skvělý, běžte na to.
