Článek
Francouzské noviny „Les Echos“ nedávno publikovaly mapu Evropy, kde znázorňují, v jakých členských státech současně vládne krajní pravice. Mezi krajně-pravicové vlády k úžasu mnohých zahrnula i Českou republiku, neboť ODS premiéra Fialy je v Evropském parlamentu součástí frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR).
Samozřejmě, grafika je poněkud zavádějící a dalo by se jí, například po zahrnutí kontextu, jednoduše vzdorovat. Přeci jen, v České republice ODS skutečně krajní pravici většinově ideologicky nezastupuje, od toho tu máme jiné, kvalifikovanější strany.
Přece jen ale stojí za zamyšlení odůvodnění, proč ODS Les Echos mezi „krajně-pravicové“ vlády zahrnulo. Ony totiž ve frakci ECR jsou kromě ODS například ultrakonzervy z PiS (co teď vládli 8 let v Polsku), Meloniini Bratři Itálie, nebo španělský Vox. A to vážně nejsou strany, které bych se mezi „regulérní konzervativce“ odvážil řadit. Od toho je v Evropském parlamentu frakce Lidovců (EPP), kde je třeba KDU-ČSL nebo TOP09.
Proč je ale frakce ECR a česká ODS francouzskými novinami považovaná za “krajní pravici”? Ono to není zase tak těžké pochopit.
Fiala a politici ODS mají dlouhodobou reputaci za roztleskávání svým frakčním partnerům. Bromance mezi Fialou a Morawieckim, jehož vláda likvidovala lidská práva, práva žen, LGBTQI+ osob a právní stát celkově je známá věc.
Samozřejmostí je i fanouškovství ODS úderky italské premiérce Meloni, která nedávno začala prosazovat „matku všech reforem“, přímo navazující na Mussoliniho „Acerbův zákon“. Reforma by současné vládě prakticky garantovala absolutní moc nad Itálií, jakožto i pohřbila jakékoliv snahy udržet v Itálii svobodnou demokracii tak, jak se to před 100 lety podařilo původním fašistům.
O fotkách Fialy na Srbsko-Maďarských hranicích v roce 2015 raději pomlčím.
Bohužel, u adorace spojenců ve frakci (Orbánův Fidesz byl, než ho vykopli, součástí EPP), to ale ani zdaleka nekončí. Twitterem tento týden otřásla vlna podpory vítěze voleb v Holandsku, Geerta Wilderse, právě politiky ODS. Porážka „woke-zelené-komunistické levice“ byl pro mnohé, jako u lídra kandidátky SPOLU do EP Vondry, důvod k oslavám.
Na upomínky, že ODS roztleskává holandské kopii Donalda Trumpa a spojence krajně-pravicového Okamury, Le Pen nebo Salviniho, už nikdo moc nereagoval. Stejně tak jako na politiku PiS nebo Meloniiny „matku všech reforem“.
To bohužel platí i u současných korupčních témat v ČR. Zatímco na ODS padá jedna korupční kauza za druhou, (a většina z nich se motá kolem ministra Blažka), konzervativní (a dalo by se říct, že stále demokratičtí) komentátoři a Twitter raději řeší „srdíčkovou aféru“ senátorky Šípové a démonizaci kohokoliv, kdo nekvákne tak, jak my chceme. O korupci prakticky ani zmínka. Proč taky, přeci si nebudeme sypat popel na hlavu. Duh.
Ve výsledku z toho všeho tak vyznívá, že ačkoliv ODS sice dost možná krajně-pravicovou stranou není, mnozí její politici nemají ke krajní pravici příliš daleko, alespoň co se schvalování krajně-pravicové politiky týče.
Ruku v ruce s tím jde ignorování porušování těch nejklíčovějších hodnot funkční demokracie, jako je boj proti korupci a za právní stát, které je ODS schopna překousnout, pokud na tom něco získá.
ODS není encyklopedickou definicí krajní pravice. Prostě není, zatím. Byla by chyba to tak teď tvrdit. Na druhou stranu rozumím Les Echos, proč se takto rozhodlo ODS zařadit, alespoň z hlediska jejích europoslanců za ODS.
Ono to totiž nebude moc daleko od pravdy.
