Článek
Takhle si Řecko většina lidí nepředstavuje
Zapomeňte na bílé domky se zářivě modrými okenicemi. Zagori leží v Epiru na severozápadě Řecka a jeho tvář určují vysoké hory, hluboké rokle, listnaté lesy a vesnice postavené z šedého vápence. Moře je daleko a místo plážových barů tu narazíte na kamenné náměstí s obrovským platanem.
Celkem se na úpatí a svazích Pindu rozkládá 46 tradičních sídel označovaných jako Zagorochoria. Některá mají jen několik desítek stálých obyvatel. Domy, kostely, kašny i cesty vznikaly z materiálu dostupného přímo v horách, takže celé vesnice působí, jako by vyrostly ze skal.
V roce 2023 byla kulturní krajina Zagori zapsána na seznam UNESCO. Ocenění nezískala pouze za jednotlivé stavby, ale za propojení lidských sídel s okolní přírodou. Přibližně 93 procent území obce Zagori zároveň leží v Národním parku Severní Pindos.
Kámen tu spojoval celé údolí
Než vznikly dnešní silnice, obyvatelé se mezi vesnicemi pohybovali po dlážděných stezkách a kamenných schodištích. Přes řeky a rokle stavěli obloukové mosty, které patří k nejvýraznějším symbolům oblasti.
Nejznámější je tříobloukový most Plakidas nedaleko vesnice Kipi. Elegantní konstrukce se klene nad kamenitým řečištěm a při vyšším stavu vody se pod ní objeví tři proudy. Nedaleko stojí také jediným vysokým obloukem sevřený most Kokkoris. Na podzim kolem něj žloutnou platany a duby, zatímco po letních výpravách zůstává na stezkách výrazně méně lidí.
Za návštěvu stojí také Dilofo, Koukouli, Kapesovo nebo Vitsa. V úzkých uličkách se neprohánějí skútry, nevejdou se sem autobusové zájezdy a mnohdy neuslyšíte nic jiného než vlastní kroky. Právě v menších vesnicích má představa Zagori téměř bez turistů nejblíže realitě.
Podzim rozsvítí soutěsku Vikos
Přírodní dominantou oblasti je soutěska Vikos, která protíná masiv Tymfi. Podle správy Národního parku Severní Pindos měří přibližně deset kilometrů a její stěny místy dosahují hloubky kolem 900 metrů. Nejpůsobivější pohled se otevírá z vyhlídek Oxia u Monodendri a Beloi nedaleko Vradeta.
V létě bývá krajina vyprahlá a ostré skály ještě zdůrazňuje polední slunce. Podzim jí přidá barvy. Duby, javory, habry a buky postupně přecházejí od zelené přes zlatou až po rezavou. Protože se jednotlivá místa nacházejí v různých nadmořských výškách, neobarví se všechno naráz. Největší šance obvykle přichází od poloviny října do začátku listopadu, přesný okamžik však každý rok posouvá počasí.
K Oxii se dá přijet autem a krátkou chůzí dojít až na hranu soutěsky. Cestou lze zastavit v Kamenném lese, kde zvětralé vápencové vrstvy připomínají hromady obřích desek. K Beloi vede delší pěší trasa od Vradeta, odměnou však bývá výhled do celé délky kaňonu a často také podstatně větší klid.
Slavné vesnice úplně prázdné nebudou
Monodendri a dvojice vesnic Megalo Papigo a Mikro Papigo patří k nejznámějším místům regionu. Mají větší nabídku penzionů, taveren a výchozích bodů na stezky, takže ani v říjnu nelze slíbit absolutní samotu. O slunečném víkendu zde potkáte řecké výletníky i zahraniční turisty.
Rozdíl proti létu je přesto výrazný. Stačí vyrazit brzy ráno, přijet ve všední den nebo odbočit do méně známé vesnice a můžete projít několik ulic bez jediného dalšího návštěvníka. Zagori není tajné, pouze leží mimo hlavní řecké dovolenkové trasy a jeho sezona končí podstatně dříve než na ostrovech.
Prázdnější krajina má také druhou stránku. Některé taverny fungují jen několik dnů v týdnu, menší ubytování může být mimo víkend zavřené a na otevřený obchod nelze spoléhat v každé vesnici. Nocleh i večeři je proto lepší ověřit předem.
Průchod soutěskou není obyčejná procházka
Celý přechod soutěsky Vikos zabere většinu dne. Trasa prudce sestupuje na dno kaňonu a následně znovu stoupá, přičemž nejde o pohodlný okruh zakončený u zaparkovaného auta. Je nutné předem vyřešit návrat, zajistit odvoz nebo využít místního průvodce.
Na podzim přibývá další komplikace. Den se zkracuje, mokré listí zakrývá kameny a vápenec bývá po dešti mimořádně kluzký. V horách se navíc počasí mění rychleji než u pobřeží. Pevné boty, voda, teplejší vrstva, pláštěnka a mapa uložená offline nejsou zbytečnou opatrností.
Kdo nechce podstupovat celodenní túru, o nejkrásnější zážitky nepřijde. Může si projít historické Vradetské schody, dojít od Monodendri ke klášteru Agia Paraskevi nebo sestoupit k průzračné řece Voidomatis. Samotné vyhlídky Oxia a Beloi ukážou rozměry soutěsky lépe než mnoho hodin chůze po jejím dně.
Bez auta byste přišli o největší výhodu
Přirozenou vstupní branou do Zagori jsou Ioannina. Odtud pokračují silnice do jednotlivých částí regionu, veřejná doprava však neposkytuje dostatečnou volnost pro objíždění vesnic, mostů a nástupních míst. Oficiální informace národního parku uvádějí přístup do Zagori právě z oblasti Ioanniny.
Vzdálenosti na mapě vypadají malé, horské silnice jsou však úzké, plné zatáček a cesta mezi dvěma blízkými body může zabrat překvapivě dlouho. Během jednoho dne se proto vyplatí spojovat místa v jedné části regionu. Monodendri, Vitsa, Oxia a Kipi vytvoří jednu přirozenou trasu, Papigo, Aristi a řeka Voidomatis druhou.
Konec září nabízí delší dny a stabilnější podmínky, lesy však mohou zůstat převážně zelené. Druhá polovina října přináší nejvýraznější barvy, chladnější rána a citelně méně návštěvníků. V listopadu už roste riziko vytrvalého deště, mlhy a prvního sněhu ve vyšších polohách.
Téměř zaručenou samotu neposkytne žádná krásná evropská destinace. Zagori se jí ale na podzim přibližuje nezvykle často. Stačí opustit několik nejznámějších vyhlídek a mezi kamennými domy, zlatými lesy a opuštěnými mosty rychle pochopíte, že nejpůsobivější Řecko někdy začíná právě tam, odkud není vidět moře.
