Článek
První dojem dokáže pokazit už okolí nádraží
Brusel má všechny předpoklady k tomu, aby působil vznešeně. Je hlavním městem Belgie, sídlem evropských institucí a místem, kam míří diplomaté, politici i miliony turistů. O to větší šok může přijít po vystoupení z vlaku nebo při cestě z letiště.
Zejména okolí nádraží Bruxelles-Midi nabízí místo reprezentativní vstupní brány směs rušných silnic, podchodů, odpadků, bezdomovectví a unaveného veřejného prostoru. Nejde jen o přecitlivělost rozmazleného návštěvníka. Regionální úřady v roce 2026 představily plán na zlepšení bezpečnosti a čistoty kolem nádraží Midi a Nord, včetně důkladnějšího úklidu a rozšíření kamerového systému.
Lidé bez domova samozřejmě nejsou turistickou závadou ani příčinou ošklivosti města. Jejich počet však vypovídá o skutečném sociálním problému. V listopadu 2024 bylo v celém bruselském regionu při rozsáhlém sčítání zaznamenáno 9 777 lidí bez stabilního bydlení. Část této krize je ve veřejném prostoru velmi viditelná a první setkání s městem tím rozhodně není příjemnější.
Architektonický chaos má vlastní název
Největším problémem Bruselu není nedostatek historických budov. Je jím způsob, jakým jsou krásná místa obklopena kancelářskými bloky, dopravními tahy a domy, které spolu vedou architektonickou válku.
Tato proměna byla tak výrazná, že pro ni vzniklo označení „bruselizace“. Po druhé světové válce ustoupily celé ulice starších domů novým kancelářím, silnicím a rozsáhlým developerským projektům. Velkou roli sehrálo dokončení severojižního železničního spojení, přípravy světové výstavy Expo 58 i ambice vytvořit moderní administrativní centrum.
Podle odborného textu architekta Géryho Leloutra se přestavba odehrávala bez dostatečně soudržného městského plánu. Veřejné dopravní projekty, soukromí investoři a kancelářská výstavba často postupovali každý vlastní cestou. Právě proto se pojem bruselizace stal označením nezvládnuté městské obnovy.
Výsledkem jsou prudké přechody. Vedle zdobeného měšťanského domu stojí skleněná kancelářská krabice, za ní následuje prázdná parcela a o ulici dál mohutný dopravní tunel. Jednotlivé budovy nemusí být samy o sobě ošklivé. Dohromady však často netvoří vůbec nic.
Jedno město spravuje devatenáct obcí
Brusel navíc není jedním běžně řízeným městem. Bruselský region se skládá z devatenácti samostatných obcí, které mají vlastní starosty, zastupitelstva a část pravomocí v oblasti dopravy, územního plánování, komunikací nebo veřejného pořádku.
To samo o sobě neznamená, že devatenáct radnic automaticky vytváří nepořádek. Koordinace jednotné podoby ulic a veřejných služeb je však podstatně složitější. Člověk může během jedné procházky několikrát překročit neviditelnou obecní hranici a spolu s ní se mění dlažba, údržba, dopravní řešení i celkový charakter okolí.
Bruselu tak chybí pocit vizuálního celku. Praha, Vídeň nebo Paříž mají také nevzhledná předměstí a zanedbané ulice, jejich centra však návštěvníka obvykle vedou souvislejší městskou krajinou. V Bruselu krásný výjev až příliš často končí za nejbližším rohem.
Pytle na chodnících mají praktické vysvětlení
Dojem špinavého města podporují odpadkové pytle položené přímo před domy. Ne vždy jde o černou skládku. V Bruselu funguje svoz tříděného odpadu převážně pomocí barevných pytlů, které obyvatelé v určenou dobu dávají na chodník.
Pro návštěvníka, který nezná harmonogram svozu, tak může běžný večer před odvozem vypadat jako stávka popelářů. Systém má navíc zjevnou slabinu. Městská úklidová služba sama doporučuje používat pevné nádoby, protože lišky, krysy a ptáci mohou pytle roztrhat a jejich obsah roznést po ulici.
Ne všechny odpadky lze tímto způsobem omluvit. Problémem zůstává špatné načasování, nelegální odkládání i nedostatečně rychlý úklid. Pro návštěvníka je však výsledek vždy stejný: pytle a rozsypané zbytky se stávají součástí městské scenérie.
Auta ukrojila příliš mnoho veřejného prostoru
Brusel dlouho přizpůsoboval své ulice automobilům. Široké tahy, tunely, složité křižovatky a proudy vozidel rozdělují čtvrti, které by jinak mohly být příjemné pro pěší. Evropské středisko pro městskou mobilitu označilo Brusel za jedno z nejvíce přetížených měst Evropské unie a uvedlo, že přibližně 30 procent dopravy tvoří pouhý průjezd městem.
Projekt Good Move se situaci snaží změnit omezováním tranzitu a vracením prostoru chodcům, cyklistům a veřejné dopravě. Některé části centra se už skutečně zlepšily. Staré dopravní jizvy však nezmizí několika novými lavičkami a květináči.
Krása tu existuje, pouze se špatně hledá
Bylo by nepoctivé tvrdit, že je celý Brusel ošklivý. Náměstí Grand-Place je podle UNESCO mimořádně sourodým architektonickým celkem z konce 17. století. Krásné jsou Královské galerie, části Sablonu, parky i secesní domy Victora Horty. Čtyři z nich jsou ostatně zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.
Jenže právě návrat z těchto míst do běžných ulic ukazuje hlavní slabinu města. Krása tu působí jako soubor ostrovů oddělených dopravou, nepořádkem a nesourodou zástavbou. Brusel má památky, za kterými stojí za to přijet. Jako celek mě však zklamal způsobem, jaký jsem od hlavního města Evropy vůbec nečekal.
Označení „nejošklivější hlavní město“ samozřejmě není měřitelný titul. U mě ale Brusel vítězí bez konkurence. Ne proto, že by mu chyběly krásné stavby, nýbrž proto, že mezi nimi návštěvník musí odpustit až příliš mnoho. A podruhé už se mi odpouštět nechce.
