Článek
Aha, něco vidím jinak
Kdy a jak barvoslepci přijdou na to, že vnímají některé barvy odlišně než standardně vidící většina? Přesně si vybavuji situaci, kdy se mě učitelka ve školce ptala, proč jsem nakreslila celé rodině zelené vlasy (jsme všichni hnědovlasí). Neuměla jsem jí dát jasnou odpověď a zároveň mi vrtalo hlavou, jestli je ta zelená na obrázku tedy opravdu zelená a proč jsem to nepoznala. Z vlastní zkušenosti tedy mohu říct, že barvoslepce může napadnout, že je s jeho viděním něco jinak, už v předškolním věku.
Barvoslepé dítě se ovšem samo nediagnostikuje, byť situací, kdy si není jisté, jakou barvu vidí, resp. jakou barvu „by mělo vidět“, přirozeně přibývá. Oficiálně se pak daltonici vybarví až ve chvíli, kdy jim někdo dá Ishiharův test (obrazce složené z teček různých barev, velikostí a odstínů, ukrývající určitý symbol). Vedle poměrně vzácné úplné barvosleposti (člověk vnímá pouze odstíny šedi) se rozlišují tři typy barvosleposti částečné - protanopie (porucha vnímání červené barvy), deuteranopie (porucha vnímání zelené barvy) a tritanopie (porucha vnímání modré barvy).
Já jsem Ishiharův test poctivě absolvovala až v dospělosti - asi v pětadvaceti jsem se tedy oficiálně dozvěděla, že trpím deuteranopií). Skutečnost, že nevnímáme jednu barvu, má vliv na vnímání širšího spektra barev (nevidím zelenou, ale matou mě i některé jiné barvy ve svých méně křiklavých podobách - třeba taková mahagonová – váhám, jestli je to červená nebo hnědá).
Nediagnostikovaný barvoslepec ve škole
S čím se potýká barvoslepý školák, pokud se o jeho „hendikepu“ neví? Zvlášť na prvním stupni jsou barvy ve vyučování hojně využívány – mnoho zadání je postaveno na barevné charakteristice (přečti zelený rámeček, sečti fialové květiny). Nejhorší jsou barevné křídy (ty jejich mdlé barvy jsou pro mě vážně za trest). V situacích, kdy jsem si nebyla jistá, jsem využívala vylučovací metodu (určila jsem si barvy, které bezpečně poznám, a z těch zbylých více či méně tipovala) a paměť (věděla jsem, co už četli spolužáci – pokud bylo zadání spojené s barvami, postupně ubývalo možností).
S barevnými úkoly se mi tedy dařilo popasovat docela se ctí a na to, že jsem barvoslepá, ve škole nikdo nikdy nepřišel. Mohla jsem to samozřejmě přiznat, ale asi mi to nepřišlo jako dost nosné téma k řešení, nebo se mi zkrátka nechtělo.
Barvoslepí lidé a kreslení
Zásadní pravidlo barvoslepého dítěte ve škole – věz, co máš v penále! Věděla jsem, že moje hnědá pastelka je kratší než tmavě zelená. Jinak bych je asi nepoznala. Výtvarka mě bavila a pokud jsem si nemusela půjčovat pastelky erární, neměla jsem s kreslením problém.
Teď si kupuji jen pastelky, na nichž je příslušná barva napsaná (někdy mi ovšem ani to nepomůže – popisy jako např. petrolejová bych zakázala – krom toho, že petrolej není právě častým námětem výtvarných děl, dokonce nemá ani petrolejovou barvu).
Při malování temperami jsem si odmala pamatovala, jaké barvy vznikají mícháním jiných – věděla jsem, že ze žluté a modré smíchám zelenou, takže jsem ji nepotřebovala pořádně vidět. Některé barvy zkrátka barvoslepí lidé nevnímají očima, ale myslí.
Barvoslepci - řidiči
Mnohokrát jsem slyšela názor, že by barvoslepí lidé neměli dostat řidičák. Jsem přesvědčená, že je to nesmysl. Krom toho, že tu svítivou podobu červené a zelené na semaforu od sebe bezpečně rozliší i většina barvoslepých, červená je, jak známo, nahoře.
Pro rozpoznání dopravních značek jsou dost signifikantní tvary a symboly (a navíc opět myslím, že ty zářivé barvy na značkách vidí i barvoslepci – já tedy ano). Stejně tak barvoslepýma očima nepřehlédnete ani brzdová (či jiná) světla.
Z hlediska bezpečnosti silničního provozu by tak vzhledem k chování některých řidičů bylo mnohem přínosnější zavést jako podmínku pro získání řidičáku zvládnutí psychotestů (než testů barvocitu).
Má tedy barvoslepost nějaká reálná úskalí?
Mám za to, že v běžném všedním dni obvykle není většina barvoslepých se svým odlišným viděním nijak konfrontována, tedy ho ani nevnímá. Napadá mě ovšem několik specifických situací, kdy mě barvoslepost limituje. Tak například nesbírám růžovky. Pro jistotu, kdybych náhodou přehlédla nazelenalý nádech… Někdy také koupím nezralé banány.
Chodím raději na výlety „po značce“ než „po červené“. S turistickou mapou si poradím, ale ty opršelé značky na stromech někdy (zvlášť z dálky) úplně snadno nerozliším. Jdu-li po jedné značce, není to problém, ale pokud vede souběžně červená a zelená a pak se někde rozdělují, už je to dobrodružnější. Je tedy dobré nezapomínat brát s sebou na výlety mapu.
Snadno také „zabloudím“ při lezení na umělé stěně. Držet se v té změti barevných chytů (navíc mnohdy zanesených magnéziem) určité cesty je často nadlidský výkon nejen pro svaly, ale i pro oči.
Samozřejmě existují obory, v nichž může být barvoslepost hendikepem – napadá mě například mineralogie (při představě, jak hloubám, jestli jsem našla zelený kámen s hnědou kresbou nebo hnědý se zelenou, jsem si vskutku jistá, že nerosty nejsou nic pro mě), restaurátorství (už vidím ty pistáciové tváře na renesanční fresce…), herpetologie (asi je dobré vědět, jestli mě uštklo něco hnědočerveného nebo zelenohnědého) či chemie (slévám roztoky záhadných barev a zoufale dumám nad tím, jakou barvu má výsledek…). Myslím, že barvoslepí lidé nemohou být piloty (ale proč, to mi není jasné - osobně bych s barvoslepým pilotem klidně letěla). Určitě by se příkladů našlo více, ale sama za sebe mohu upřímně prohlásit, že jsem nikdy kvůli své barvosleposti nemusela nijak měnit své plány nebo cíle (a věřím, že i v těch výše zmíněných oborech se najdou barvoslepci, kteří si v nich i se svým viděním bez problémů poradí).
Jak odhalit barvoslepce v běžném životě
Dělám kvůli své barvosleposti něco zásadního jinak než standardně vidící většina? Napadá mě jedna věc - obvykle pro jistotu nepoužívám barvy jako rozlišující charakteristiku. Typicky se to projevuje ve chvíli, kdy je potřeba označit jednoho člověka z davu – kde by většina řekla „ten v modrém triku a hnědých kalhotách“, já řeknu „ten, co má kudrnaté vlasy a právě se dívá z okna“.
Jinak je to ale u rozlišování zvířat. Tedy srstnatých zvířat - ptáci, ryby a plazi jsou na tom z hlediska hýření barvami podobně jako lidé. My barvoslepci samozřejmě dobře víme, jaké barvy jsou v přírodě přirozené – ačkoliv nevidím trávu stejně zelenou jako většina lidí, vím (a dokonce jsem přesvědčená, že i vidím), že tráva je zelená. Pokud tedy rozlišuji ve stádu koní, troufnu si říct, že myslím „toho hnědáka“, protože vím, že koně nebývají zelení a modří (černou a bílou bezpečně poznám, splést si tedy teoreticky mohu jen hnědáka s ryzákem - na rozdíl od oděvů a lidských vlasů, které mohou mít jakoukoliv barvu, je riziko, že se do barvy u koní úplně netrefím, poměrně nízké). O co víc ovšem v tomto ohledu nevěřím ve „vidění barev“ svým očím, o to víc věřím ve „vědění barev“ své mysli. Kdyby mě jakožto barvoslepce chtěl někdo dokonale zmást, mohl by třeba obarvit jezevčíka nazeleno. I kdyby to byl ten šťavnatý jarní travní odstín, který (svým způsobem) dokonale vidím, pravděpodobně bych si ho na onom jezevčíku - právě kvůli síle přesvědčení, že pes nemůže být zelený - vůbec nevšimla. A i kdybych si ho všimla, nejspíš bych si jen letmo pomyslela, jak je zvláštní, že vidím zeleného psa, když je přeci zcela jistě hnědý, a navenek bych se vůbec nepodivila.
Je na barvosleposti něco pozitivního?
Existuje hypotéza, že barvoslepí lidé umí dobře odhalovat maskování (lidé trpící deuteranopií dobře nerozlišují všechny odstíny zelené a červené, ale zato prý dokážou rozlišit mnohem více odstínů khaki, což může pomoci právě při hledání maskovaných vojáků v lese). Někteří barvoslepci byli údajně nasazeni během druhé světové války právě za účelem odhalení maskovaných protivníků. Přiznám se, že tuto dovednost jsem na sobě nijak netestovala.
Myslím, že si barvoslepci obecně více všímají některých detailů, které jsou u lidí s normálním viděním zastřeny tím, že je v centru jejich pozornosti právě především barva (zvlášť jedná-li se o barvu, která je pro pozorovatele se standardním viděním výrazná, ale pro barvoslepého je jen „nějakou barvou“). Barvoslepí lidé mohou být citlivější k vnímání struktur, světel a stínů.
Barvoslepci jsou také sympatickou ukázkou, jak subjektivně vnímáme realitu okolního světa.
Brýle pro barvoslepé
Ano, existují brýle, které by měly daltonismus korigovat. Nefungují ovšem na každého. Zkoušela jsem je, a žádný velký rozdíl ve vidění s nimi a bez nich jsem nepozorovala. Tedy vidím s nimi trochu výrazněji červenou, ale tu vidím obvykle i bez nich (pokud to není hnědočervená). Zelenou, kterou bych měla poprvé v životě pořádně vidět právě po nasazení brýlí, jsem tedy v celé její kráse stále neobjevila. Mám ale jiný tip. Pokud chce barvoslepý vidět svět přibližně stejně jako jeho blízcí, musí vyrazit do zasněžené (nebo pouštní) krajiny.
Barvoslepé osobnosti
Dá se s daltonismem úspěšně žít? Podle všeho ano. Barvoslepý je například princ William, Robert Redford, Bill Clinton, Mark Zuckerberg, Bill Gates… A mnozí další. Z českých známých barvoslepců můžeme jmenovat například sochaře Františka Bílka (†1941) či ilustrátora Jonáše Ledeckého.
Závěrem
Komu se nelení… Tomu se může třeba i modrat😊
