Článek
Usedám do křesla a nasazuji si sluchátka. Celý den jsem něco četl, psal, vytvářel a cítím, že už nedokážu přečíst ani odstavec. Chci jen na chvíli zavřít oči a poslouchat album, které poslední dobou nepřestává znít v mé hlavě. Mačkám play a nechávám se unášet známými tóny.
Hudba. Bereme jí jako nedílnou součást své kultury, součást našich životů. Co je na ní tak zvláštního? Někomu hraje, když ráno vstává, po cestě do práce, někomu, když ze sebe vydává maximum při sportu, a jiným hraje v radostných chvílích svatebního obřadu i ve chmurných momentech pohřbu a loučení.
Já sám jsem vášnivým posluchačem. Kolikrát trávím hodiny poslechem svých oblíbených žánrů a zkoumám každou větu. Říkám si, co mě ale skutečně přiměje k tomu si s chutí nasadit sluchátka a ponořit se do světa abstraktních rytmů?
Silné emoce. Ty jsou významnou hnací silou našeho druhu. Když poslouchám svou oblíbenou skladbu, mění to můj emoční stav způsobem, že si pak znovu a znovu vyhledávám, protože to chci cítit znovu. Co se mi ale na těch tónech konkrétně líbí? Když se povznesu nad zvuky nástrojů a vokální umění zpěváků, co vlastně zbyde?
Hudba je zvuk – vlnění, které je schopné zachytit náš sluch. Když slyšíme smích nebo řev, také to v nás vyvolává určité pocity, určité zakořeněné reakce, plynoucí z naší genetické historie, jenže to nás nepřiměje k tanci ani k pokyvování hlavou. Bude v tom něco víc.
Když umělec skládá hudební dílo, bere zvuky a skládá je do určitých vzorů harmonickým způsobem. Hudbu bez vzorců, složenou z náhodných tónů, které do sebe nijak nezapadají, nazýváme hlukem. Hudba, která je zcela předvídatelná, je nudná. Kompozice je pak umění skládat zvuky na tomto pomezí.
Toto balancování se odráží v realitě samotné. Neustále se potýkáme s chaosem, kterému se snažíme dát řád. Staráme se o svůj domov, pracujeme, plánujeme a nás život se občas zdá tak rutinní a předvídatelný, až je nudný. Proto hledáme dobrodružství, která nás z této všednosti vytrhnou a vrátí zpět vzrušení z toho. Určitá míra chaosu je nezbytná, stejně jako v dobré skladbě.
Proč hudba funguje? Stále to nevím. Existuje sama o sobě i bez lidské společnosti, stejně jako planety a fyzikální jevy, které doprovází jejich pohyb? Možná existuje jakási píseň vesmíru, kterou může slyšet každý, kdo se zaposlouchá.
Trhnu sebou, když dozní polední píseň alba. Sundávám sluchátka a svět kolem utichá spolu s poslední písní alba a vrací se do svých původních barev. Já se teď cítím připravený vyrazit zase vpřed.
