Článek
Skrytá Revoluce: Poznání
Odpoledne vyšel s předstihem. Nechtěl přijít pozdě na jejich první setkání. Venku jeho pohled naplnila změť ostrých šedých rysů, které spolu se zataženou oblohou splývaly v jakési prázdné plátno. Rychle se zorientoval a ani nepotřeboval spouštět navigační program. Znal tu cestu moc dobře.
V ulicích bylo ticho a jediné lidi bylo možné zahlédnout v transportních vozech, které kolem něj občas projely. Z jejich nepřítomných pohledů bylo zřejmé, že nevěnují pozornost okolí a jejich smysly se nepodílejí na řízení vozu. Doprava ve městech byla stále vzácnější, jak ubývalo důvodů, proč někam se přesouvat.
On chodil rád pěšky. V této době to byla taková malá rebelie proti společnosti. Neuměl si představit tyto ulice, které ještě před pár desítkami let byly plné života, a celé město plné pohybu. Dokázal si vybavit rané vzpomínky na kavárny a obchody, ale jediné, co jako dospělý poznal, byly jejich digitální verze.
Po chvíli už prošel vstupem parku, který ohraničovala biohmota, tvarovaná dle předloh někdejších stromů. Park znal velmi dobře, bylo to jeho oblíbené místo, a doufal, že se bude líbit i jí. Zamířil rovnou k magneticky nadnášenému sezení poblíž čtvercové vodní plochy. Tam na ni počká.
Parky na něj působily jako jiná realita — obyčejná v porovnání s tou virtuální, ale pro něj nenahraditelná. Vždy, když zavřel oči, si představoval nedotčenou přírodu plnou zvířat, místo, kde protéká divoká řeka, a žádná z dnešních technologií by tu nefungovala. Lákala ho představa, že se tam vydá a nikdy se nevrátí.
V dolním rohu jeho zorného pole se zobrazilo upozornění na příchozí hovor. To je ona. Naprogramovaným gestem potvrdil příjem.
„Už jsem tu a čekám na te…“
„Musíš odtamtud zmizet,“ přerušil ho její hlas.
„Proč? Co se děje?“ ptal se naprosto zmatený. Odpověď ale nedostal. „Zatraceně,“ nadával a zkoušel volat zpět. Bez úspěchu. Chtěl nahrát hlasový záznam, ale přerušil ho hluk blížícího se vozidla.
Přímo za ním se k zemi snesl obrněný transportní vůz. Ještě než se usadil nad plochou, z výšky několika metrů seskočily tři postavy. Beze slov ho obklíčily ze všech stran. Zbraně však nechali v pouzdrech. Věděli, že on je nijak neohrozí.
---
Vedli ho chodbou osvětlenou zlatě zářící páskou táhnoucí se po celé délce zdi v úrovni očí. Slyšel kroky tlumené obuví, jinak tam vládlo naprosté ticho. Když se přiblížili k přenosové šachtě na jejím konci, automaticky se otevřela. Nabízela jedinou možnost kam dál pokračovat, kromě cesty zpět, ale na útěk ani nepomyslel.
Takových chodeb se svou nedobrovolnou ochranou prošli několik, až se dostali do prostorné místnosti, kde čekali další roboti. Ano, teď si byl jistý, že jeho průvodci nejsou lidé. Na robotech nebylo nic zvláštního, sám jich měl doma několik, ale o těchto ozbrojených nikde neslyšel ani zmínku. Zřejmě toho bylo víc co Společnost skrývala.
„Subjekt Aaron Wayray, zahájení výslechu číslo 253.“ Ozvalo se od přicházejícího muže v černé uniformě. S jeho příchodem se uprostřed místnosti z podlahy zvedly dvě krychle. Nemusel ho nikdo popostrčit. Pochopil, že si má sednout. Na stěnách kolem sebe spatřil na několika místech červená světla. Tento výslech budou jistě zpětně zkoumat i programy pro analýzu pravdivosti jeho výpovědi.
Muž měl obličej s ostrými rysy, které mu připomínali již vyhynulé supy. Víc pozornosti než jeho holá hlava přitahovalo levé oko, ve kterém vyzařoval modrý kruh. Vyšetřovatel se zřejmě nechal vylepšit. Kyborgské doplňky dnes byli snadno dostupné ale jemu se hnusily. Usadil se naproti němu a gestem pravé ruky vyvolal transparentní displej, kterými oběma stranám zrcadlil ty samé informace. Na displeji se zděšením poznal sám sebe.
„31 let, kodér, průměrné pracovní výsledky, opakované pokusy o narušení filtru Sítě a vyhledávání informací jako je, cituji — druhá Společnost, co existuje za Společností, jak uniknout ze Společnosti. Nejste úplně vzorný občan, pane Wayray.“ Řekl vyšetřovatel a nepřestal u toho jedním okem číst informace na displeji. To umělé však ho však stále pozorovalo.
Takže ochrana jeho osobní Sítě je k ničemu, povzdechl si. Doufal, že za tu nehoráznou sumu, co za ní zaplatil, si obstojí lépe. To ale neznamená že ho můžou takhle špehovat. Pocítil, že se musí bránit.
„To jste mě sem dopravily jenom proto, abyste mi vyčetli něco, co má zůstat v mém soukromí?“
„Ne.“ Řekl důrazně vyšetřovatel. „Kvůli tomu tady nejste. Zajímá nás především váš vztah se subjektem Lara Harperová.“
---
Cukl sebou když na to znovu vzpomínal. S vyšetřovatelem strávil několik hodin odpovídáním ne nebo nevím. „Víte, že je Lara členkou sabotážní skupiny ohrožující bezpečnost celé společnosti? Schvalujete teroristické útoky proti společnosti? Chcete se na nich sám podílet? Proto jste se s ní chtěl sejít?“.
Na konci výslechu přišel verdikt. „Vaše sociální skóre je nyní pod 60 bodů. Pokud ještě klesne, budeme vás muset zatknout pro všeobecné ohrožení, pane Wayray. Od teď budete minimálně po dobu jednoho roku pod rozšířeným sledovacím programem. Pokud opustíte své obydlí bez autorizace, nejbližší hlídka vás ihned zatkne.“
Nikdy nepomyslel, že on by se mohl dostat pod RSP. Tušil, že jeho skóre není 100, kvůli jeho zálibě hledat „nebezpečné“ informace, ale tohle bylo prakticky vězení. Teď cokoliv udělá v Síti bude přísně monitorované.
Přesto ho těšilo, že nepřišli na všechno, o co se v poslední době zajímal. O skutečném profilu Lary Harperové věděl moc dobře. Vstal ze své samotvarovatelné pohovky, vypnul projekci hor a lesů ve svém okně a díval se do šedi velkoměsta. „K čemu mi to ale je? Nikdy nepoznám nic jiného.“
Cítil ke všemu odpor. K tomuto bytu, k tomuto městu, k celé Společnosti, která působila jako umělá realita vytvořená jen pro domestikaci jejích obyvatel. Jedno teď bylo jisté, existuje i něco jiného. Jsou skupiny, které denně bojují o prolomení této totalitní iluze. Také by se chtěl zapojit ale musel se spokojit s útěchou, že bojuje alespoň někdo jiný.
Cukl sebou když zaznamenal příchozí hovor ve svém zorném poli. Byla to Lara. Instinktivně ho přidal, ačkoli cítil že je to chyba a nejspíš ho hned potom zatknou.
„Aarone, tento hovor nikdo nezaznamená, dokud nepromluvíš. Máš na výběr. Zůstaneš tady ve svém domácím vězení, nebo během pěti minut vyjdeš ven a vyzvedne tě naše hlídka“.
Nebyl schopný slova. Zdá se, že jiná možnost přece jen existuje.
