Článek
Máme v práci dobrou partu. Když jeden vstane špatnou nohou, ostatní se ho snaží povzbudit. Přijde na jiné myšlenky a v práci pak není dusno.
Dnes jsem takovým roztleskávačem, byl já. O něco málo starší kolega, už když vešel do dveří, bylo vidět že je naštvaný. Hovor s vlastní matkou občas dokáže zkazit ráno. To asi známe všichni. Oč je to horší, když se člověk bije za svoje děti.
Milan je normální chlap, má ženu a dvě děti. Jeho rodiče jsou hodně stará škola. Otec je takový Brouk Pytlík, který všude byla všechno zná. Milan k tomu občas taky sklouzne, ale my už ho známe a víme že za to vlastně nemůže. A hned ho zase postavíme do těch správných kolejí, jak říká on sám.
Matka je přísná, a je tedy přísná i babička. Na můj vkus, až moc. Jejich výchovné metody jsou na úrovni výchovného ústavu a takové osobě bych prostě malý dítě nesvěřil. Milan nám sám říkal, že jeho děti u jeho rodičů určitě na hlídání ani přespání nebudou.
Dnešní ráno ale proběhla hádka o něco jiného. Starší holčička dostala od Milanove sestry plastové kostky a vkládací kyblík s dřevěnými kostičkami různých tvarů. Bylo to pod stromeček a je to asi tři roky. Už tehdy bylo řečeno, že si to musí nechat u babičky, aby si tam měla s čím hrát. Pamatuju si to, protože mi to vyprávěl, sám jsem to jako dítě zažil a nesnášel jsem to. Připadal jsem si podveden. Co to je za dárek, když si ho nemůžu vzít?!
Když se narodil mladší chlapeček, Milan i jeho žena počítali s tím, že si alespoň on bude moci u babičky pohrát s těmito hračkami, co dostala jeho starší sestřička. A to byl omyl. Kluk sice dorostl do věku, kdy ho právě tyto hračky zajímají, jenže dárky zmizely.
Milanova bezdětná sestra si je odvezla k sobě, protože to koupila a děti si s tím prý nehrají a že mají hraček dost.
Zanadávali jsme si na sestru i matku a Milan se rozhodl, že jim dá za vyučenou. Matka i sestra taky dostanou takový dar nedar, jako jeho děti.
Doufám, že se mu to podaří a ty dvě baby pořádně nakrkne!
