Článek
Myslím si, že tento vzorec odcizení dětí od rodičů, nebude ojedinělý případ. Občas slýchám názory, že za rodiči stačí jet dvakrát do roka. A někdy je to jen z povinnosti, kvůli vnoučatům.
Eva je moje oblíbená sestřenka. Je to holka do nepohody, je s ní legrace a pro své děti by dýchala. Nikdy jsem nechápal, proč je vůči své mámě taková odtažitá. Měl jsem za to, že teta byla vždycky hodná ženská a o rodinu se starala. Samozřejmě, jsem s nimi nežil a tak jsem si domýšlel jen z toho, co bylo vidět zvenčí. Strýc byl a pořád je, mačo. Takový typický šedesátník, s lahváčem v ruce. Ženy jsou pro něj méněcenné, mají stát u plotny a starat se hlavně o svého manžela. Trošku při té své cestě životem ale zapomněl na to, že někdo musí vydělávat. Takže pokud on sedí doma na zadku a domů žádné korunky nenosí, pak musí žena opustit kuchyň a jít vydělávat. I přesto, že jeho manželka je ta, co už dlouhodobě vydělává, stále očekává že bude plnit své „ženské povinnosti“. Prostě borec! On sám je inspirací na několik příběhů.
Dnes chci ale psát o Evě. Pouze jsem chtěl naznačit, v čem vyrůstala. Matka, pro kterou byl manžel vždy na prvním místě, dceru nebránila. A tak se nebylo čemu divit, když Eva po střední z domu odešla, hned jak to šlo. Mohla vystudovat vysokou pedagogickoi školu, kam se dostala. Znamenalo by to ale, že by musela zůstat ještě bydlet u rodičů. A to nechtěla.
Myslel jsem si ale, že s mámou má vztah dobrý. Časem jsem si všiml, že je k matce odtažitá. Někdy i podrážděná. Očividně se mezi nimi něco dělo. Viselo to ve vzduchu, začali si toho všímat i ostatní z rodiny. Rodinná oslava, kdy moje matka, tedy sestra Eviny mámy, měla životní jubileum, byla příležitostí si popovídat jako dřív. Přesto, že jsem o 8 let mladší, vzdy jsme k sobě měli blízko. A tak jsem se bez okolků Evy zeptal, co se to mezi nimi děje.
Chvíli mlčela a pak se slzami v očích začala vyprávění. O svém dětství, jak jej viděla ona. Jak se cítila jako puberťačka i dospívající, nemilovaná. Jak se do ní otec celý život navážel a matka s tím nic neudělala. A že ji máma dala v půl roce k babičce, aby mohla do práce. Prý musela. Možná kvůli financí situaci. Možná to tak chtěl strejda, protože se nevyspal do práce. Nebo se nechtěl ve svém volnu starat o miminko, zatímco byla manželka v práci.
Každopádně, Eva byla u své babičky rok a půl. Tedy od půl roku do dvou let. Rodiče ji chodili návštěvovat o víkendech, protože babička bydlela daleko. Nebylo to tedy na denní dojíždění. Další absurdní věc je ta, že babička trpěla na epilepsii. Takže dali batole do péče někomu, kdo si potřeboval sám odpočinout. Dodám ještě, že o dva roky mladší sestra, k babičce odložena nebyla.
A když se Evě narodila první dcera, mezi ní a mámou, se začala tvořit propast. Postupem času, si jako matka, vybavila čím dál víc, hlavně nepříjemných, zážitků. Největším roli v nich hrál její otec. Ponižování, bití za trojky ve škole, shazování před rodinou (to si pamatuju), sexuální narážky…
Její otec je blb. Vina ale leží na bedrech obou rodičů. Matka má své dítě chránit. A to se tady nepovedlo. Teď se teta diví, že k ní Eva nemá blízko. Že nechce, aby její dcery u nich samy trávily čas. Že k nim nechce jezdit. Že si s mámou nevolá, tak jako mladší sestra.
A proč o tom píšu? Myslím si, že takových zraněných čtyřicátníků, bude více. Rodiče mi vyprávěli, že mnoho jejich kamarádů takto děti dávali co nejdřív do jeslí. Nebo k prarodičům, když to šlo. Chápu, že ta doba byla úplně jiná, než ta naše. A určitě byla těžká. Jen se zamýšlím, proč a jak je možné, že ta matka své dítě nechrání. Že ten muž, který není žádným mužem ale rozmazleným děckem, je pro ni více, než nevinné dítě. To prostě nepochopím!
