Článek
Je mi naprosto jasné, že se tu v komentářích opět objeví, jak je to ženské téma. Jak se „parchanti“ mají „mlátit jako žito“, nebo že vychováváme generaci sněhových vloček. Jakoby děti byly jen matek. A otec je kde?
Víte, já jsem před tím, než jsme měli vlastní dítě, měl mylnou představu o výchově dětí. Myslel jsem si, že se děti zabaví sami. Že není třeba je nějak rozmazlovat. Že jim stačí teplá postel, mléko a spánek. Ó jak naivní jsem byl! A hloupý. Se psem jsem si hrál a u dítěte jsem si představoval, že se samo zabaví. Že mu stačí, že jsou rodiče v dohledu. Takové představy jsem měl ještě pár měsíců předtím, než žena porodila. Spoléhal jsem na to, že mi Ema ukáže směr. Že ona, jako matka, bude vědět vše hned. Že se jí při porodu spustí nějaké mateřské kódy.
Po narození dcery jsem byl velice rychle vyveden z omylu. Byla to taková léčba šokem. A teď, když se ohlédnu po 9 měsících zpět, tak se sám před sebou stydím. Jak jsem mohl být takový ignorant? Opravdu netuším, ale jak už jsem tu jednou psal. Velikou inspirací je mi profil Táta na rodičovské a podcast Pro bohatší život. Protože naprosto chápu, že se mužům těžko poslouchá kritika od ženy. Hlavně pak, pokud ji zná z domova od ženy a třeba i z dřívějška, od matky. Od mužů, obzvláště pak od pana Haldy, je to lépe přijatelné. Možná jsem to měl doporučit i skupince maminek, které se na letenském hřišti, pravidelně schází. Snad příště. Nevím.
Tuto skupinku potkáváme často. Některé mají dvě děti a starší z nich společně chodí do školky. Mladším dětem je kolem dvou let. Věřím tomu, že batolecí období je těžké. Některé děti jsou opravdu temperamentní, některé velmi tvrdohlavé a některé absolutně nemají pud sebezáchovy. Každodenní emočně náročné situace, dokáží nejednoho rodiče vyvést z míry. A co by zvládl s dospělými levou zadní, to ho u vlastního dítěte úplně rozhodí. Člověk toho lituje a snaží se poučit a příště tu situaci zvládnout lépe. Ale chlubit se tím, že jsem svému batoleti vrazil takovou, že si ještě druhou dalo o zeď?!
Musím podotknout, že se nejedná o žádnou sociálně slabší skupinu. Všechny ty maminky, jsou vysokoškolsky vzdělané. Některé dokonce pedagogicky. Ema se s nimi už několikrát dala do řeči, když se ony maminky rozplývaly nad naším spícím miminkem v kočárku. O to víc mě dnes překvapilo, co jsem slyšel.
Drobná sympatická blondýna s milou tváří, přichází ke skupince se dvěma dětmi. Šestiletý klidný chlapec a dvouletá holčička s modřinou na čele. Maminka s vysměvačným tónem, svým kamarádkám vypráví, jak včera zatočila s mladší dcerou. Z rozhovoru s ostatními vyplynulo, že předchozí den byli hromadně na koupališti a přišli domů později. Tedy že děti byly přetažené.
„Holky, ona se proti mě rozeběhla a chtěla mě praštit. Tak jsem ji předběhla a takovou jí vrazila, že se protočila a druhou chytla o zeď. Viděly jste tu modřinu, ne?“
Podíval jsem se na ostatní maminky, co tomu říkají. Dvě se tomu zasmály a přidávaly další zážitky s hysterickými dětmi a dvě se podívaly směrem ke svým dětem, které si hrály na pískovišti. Snad jim to přišlo líto.
Mě to šokovalo a zapochyboval jsem o tom, jak dokážu odhadnout lidi. Protože do téhle maminky, z celé té jejich skupinky, bych to opravdu neřekl. Člověk asi ujede, ale tohle je fakt síla! Máma má být přece ta něžná, ta co opečovává. Ne ta, co rozdává rány. A tahle máma, ta se tím ještě chvástá. Jak to zvládla. A přitom je to naopak. Samozřejmě, mohla přehánět a situaci nafouknout. Podle reakcí ostatních, bych si vsadil, že to bylo přesně tak, jak popsala. Bohužel pro její děti.
Kdyby se snad tento můj příspěvek dostal k podobně smýšlejícím rodičům. Zkuste se nad tím trošku zamyslet. Centrum Locika má na svých stránkách různé materiály pro rodiče, učitele i děti. Jsou zdarma. Zde.
