Článek
Řekl bych, že většina rodičů má nějaké představy a tužby o tom, jaké bude jejich dítě.
Nejprve o tom, zda to bude chlapeček nebo holčička. Pak jak bude vypadat, jak bude velké, na koho bude podobné. Přijde první úsměv a smích, a to už je každý milující rodič lapen. V síti lásky vůči tomu nevinnému tvoru.
A pak to letí. Dítě sedí, chodí, běží, mluví, objevuje. Přijde doba prvních vzdorů, což je naprosto normální a žádoucí. Zatím si to nedovedu představit, jestli a jak moc mě to bude vytáčet, až se mi moje Hvězdička postaví. Snad to zvládnu se ctí.
Následuje školka, škola, puberta. Zájmy, koníčky, první pády a vzestupy. Rodiče očekávají nějaké úspěchy, přemýšlí nebo sní o tom, jestli bude Tomášek běhat za míčem dost dobře aby se tím uživil. Nebo jestli bude mít dobrou práci. Zda bude v životě šťastný. Později přijdou úvahy o tom, zda bude mít dobrou ženu a zda budete mít vnoučata.
A teď syn přivede místo sličné slečny urostlého mládence. Co teď? Jak to člověk asi přijme? Věřím tomu, že rodič který vnímá, tak už musí trochu tušit. Přece jen se to asi nestane z minuty na minutu. Nebo ano?
A co rodiče, kteří i kdyby si všimli, tak to vidět nechtějí a doufají, že jejich dítě bude „normální“. Já sám nejsem homofobní. Pokud se lidi po sobě na veřejnosti neplazí, je mi fuk co dělají doma za zavřenými dveřmi. To ale platí pro heterosexuály i homosexuály. Prostě si to dělejte doma. Všichni.
Co teda nedávám, je to co se děje teď. A to jsou nebinární osoby. Nedovedu a ani nechci myslet na to, že by moje dcera za 15 let přišla a řekla mi: „Tati necítím se ani jako žena ani jako muž. Oslovuj mě to.“
Opravdu obdivuju rodiče, kteří se to snaží zvládnout. Obdivuju ty, kteří přijali své děti, i když jsou jiné než si představovali. A ti, kterým se to zatím nedaří, bych chtěl vyjádřit podporu a říct že není ostuda si nechat pomoct od odborníků.
Sílu všem, kteří se snaží zvládnout těžké situace a chtějí být lepší rodiče!
