Článek
Moje zaměstnání mi umožňuje to, že si můžu vzít volno když potřebuji. Nebo někdy pracovat z domu, a tak si rozložit den tak, jak potřebuji. V mém případě chci. Chci být součástí života své dcera a jsem rád, že můžeme chodit společně na plavání.
Ema našla plavecký kurz pro batolata. Ze začátku jsem byl skeptický a říkal jsem si, že podlehla trendu těch plavacích maminek. Vyhozené peníze. Nejsou. Měla pravdu a naší Hvězdičce se v bazénu líbilo. Ano, je po mně vodomilka, a ano zahrálo to na moji otcovskou strunu. Takže po první lekci, kdy jsem byl na suchu, jsme se s ženou vyměnili. Ona si sedne do kavárny, která sousedí s bazénem pro malé děti. A ze které jde pěkně vidět na celý bazén pro batolata. Žena si dá v klidu kávu a do bazénu s dcerkou chodím já. A moc si to užívám. Je to opravdu příjemně strávený čas a jsem pyšný na to, že jí to jde.
Rudé nohy a srdceryvný řev
Co si moc neužívám, je řev a pláč některých dětí po lekcích. My se převlékáme, naštěstí, téměř vždy o samotě. Pokaždé se mi uleví, jakmile zapadneme do pánské šatny. Díky tomu neslyšíme holčičku, která z plna hrdla pláče a řve pokaždé, když ji její maminka umývá a následně dře ručníkem. Od manželky vím, že následně přichází kolo mazání. Ve mne se mísí pocity lítosti ale i vděčnosti, že my tyto problémy řešit nemusíme. V tomto chladném počasí se většina jde ještě s dětmi posadit do kavárny. Děti si dají svačinu, pohrají si, a hlavně ještě vychladnou a pořádně proschnou.
Trpí celá rodina
Konverzaci s dalšími rodiči se nevyhýbáme, a tak vždy prohodíme pár slov s tím, kdo k nám sedí nejblíže. Naše holčička si většinou hraje s tou, co má ten příšerný ekzém. A tak se i my, rodiče spolu více bavíme. A tak si maminka té nebohé holčičky stěžuje, jak je unavená. Z toho, jak se malá celou noc škrábe a pláče, protože jí to bolí. Nespí, samozřejmě, ani otec dívenky. Krémy ani masti nezabírají. Kortikoidy dávat nechce. Což chápu. Co ale nechápu je to, že rodiče ještě nebyli na alergologii ani na kožním. Jejich problém řeší pouze dětský lékař. Očividně ale ne moc úspěšně. Šestnáctiměsíční dítě má už půl roku ekzém a minimálně tři měsíce, co se pravidelně potkáváme, se to nelepší. Spíše naopak. Ema to s maminkou probírala a pokusila se pomoci. Ono to ale vypadá, že ten problém se nechce úplně řešit, ani té mamince.
Beru to podle sebe. Kdyby naše malá měla takové problémy, řešení bych hledal všude, kde bych mohl. Z naší poslední konverzace vyplynulo, že dítě trpí ale další testy nejsou ani v plánu. Rodiče jsou milovníci zvířat. Mají doma psa i kočky. Na tuto skutečnost se moje žena snažila upozornit. Odpověď? „Co kdyby to vyšlo pozitivně? Zvířata pryč nedám.“
Co toto je za smýšlení? Dítě už půl roku trpí a matka už dopředu zaujme postoj, že to raději nebudeme zjišťovat protože co kdyby? Vůbec ji nenapadne, že by mohla vyjít například potravinová alergie. Nebo cokoliv jiného. Svádí to na pediatra, ale nikde jinde nebyla a ani nechce nikam jít. Přece, pokud nejsem spokojen s úrovní péče, půjdu jinam. Jsem rád že naše pediatrička je ten typ lékaře, který zjišťuje příčinu. Nejen to, čím by se to dalo zamáznout. Sám jsem, jako dítě na ekzémy trpěl. Není to nic příjemného a podle toho, jak vypadají nohy té maličké, tak musí mít strašné noci celá jejich rodina.
