Článek
Při psaní minulého článku o horoskopech, mi manželka připomněla událost, která se stala před sedmi lety. Vlastně se to tak trochu nabízí. V dnešním příběhu, hrají hlavní ezoterickou roli, tarotové karty. I když, teď po letech bych spíše vsadil na to, že poskytly pouze alibi.
Stalo se to o zimní dovolené před sedmi lety. S Emou jsme již byli sestěhovaní a chtěli strávit dovolenou na horách. Nechali jsme to dost na poslední chvíli a tak, když se Emě ozval její dobrý kamarád, že jim odpadl jeden pár na chatě, nadšeně jsme souhlasili, že je zastoupíme. Byli jsme mladí, měli dobrou práci a spoustu volna. Pobyt v krásné chatě ve „Špindlu“, s partou, to bylo tehdy přesně pro nás.
Po návštěvách u rodiny jsme se všichni těšili na svah. Cukroví a mastného kapra se salátem, už jsem nemohl ani vidět. Byl jsem nadšený, že si dáme na sjezdovce do těla. Bylo nás deset, pět párů. Všichni ve věku od dvaceti do pětadvaceti let. Byli to sice Eminy přátelé, ale většinu jsem už znal z dřívějška. Nejvíc jejího dobrého kamaráda Petra a jeho přítelkyni Martinu. S těmi jsme už absolvovali kino, posezení v oblíbené hospůdce a v létě jsme se vídali často na koupališti. S Petrem byla legrace, byl to takový ten bavič v partě. S Martinou spolu chodili už tři roky a vše nasvědčovalo tomu, že by se chtěli vzít a založit rodinu. O to víc mě překvapilo, co se později stalo.
Dny ubíhali, jako na dovolené. Rychle a zběsile. Všichni jsme si dobře sedli a tak náš pobyt probíhal bez jakýchkoliv konfliktů. Asi to bude i tím, že jsme měli každý svou ložnici a na chatě se stravovali jen ráno a někdy večer. Takže nikdo neřešil vaření či jiné provozní věci. Nicméně na Silvestra jsme se domluvili, že budeme na chatě. Že si uděláme party tam a jen my, jen naše parta. Příprav oslavy se ujal Petr s Martinou. Marťa měla dobré organizační schopnosti. Ostatně pracovala jako provozní v jedné pražské restauraci. Už u plánování se trošku pošťuchovali a měli na sebe urýpané poznámky, což jsem ale přisuzoval právě tomu chystání a domlouvání, co budeme všichni jíst a pít. Myslel jsem si, že je to později přejde a bude zase sranda, tak jako doposud.
Samozřejmě, čas ukázal, že žádné přípravy nebyly předmětem sváru. Petr se mi venku na kouřové pauze svěřil, že Martina začala před třemi měsíci chodit ke kartářce. Že je nespokojená v práci, neví co se životem a místo toho, aby to řešili spolu, tak to řeší takto. Teď, když o tom píšu, si vybavuji, jak v šoku jsem tehdy byl. Vůbec bych neřekl, že taková pragmatická ženská se bude chodit radit k nějaké čarodějnici. To nejhorší, nás teprve čekalo.
Petrovi odpoledne zavolal jeho starší bratr, Radek, jestli by nemohl přijet s námi oslavit příchod Nového roku. Měl být v práci ale nakonec se to u něj v zaměstnání nějak přeházelo a on se chtěl připojit k nám. Původně to byl vlastně on, kdo měl na chatu jet a my jej nahradili. V listopadu se rozešel s přítelkyní a tak přijel sám.
Martina jela na nákup a po cestě zpět Radka vyzvedla. Vzpomínám si, že jsme si někteří všimli, že jsou oba nějací zaražení. Šlo se ale slavit, tak kdo by něco řešil, že jo. Party byla v plném proudu, všichni se skvěle bavili, tančilo se a pilo. Však to jistě znáte. A když se blížila půlnoc, vyšli jsme všichni ven před chatu, kde jsme sledovali novoroční ohňostroj a připili si. Petr se vytratil o něco dřív a když jsme se vraceli do chaty, čekal tam uprostřed místnosti s krabičkou a klečící na jednom koleni.
Marťa byla v šoku, Radek se tvářil nešťastně. Šok ale teprve přišel, pořádný, pro nás ostatní. Nejen, že jej Martina odmítla ale pak se otočila k Radkovi a v tu chvíli nám všem došlo, proč byli tak zaražení, když přijeli.
Martina totiž chodila ke kartářce, ne kvůli práci, ale kvůli vztahu. Karty ji prý řekly, že je Radek jejím osudovým mužem a když se rozešel se svojí přítelkyní, tak to brala jako znamení. Že mají být a budou spolu. Všichni, včetně Petra, jsme na ni zírali s otevřenou pusou, a někteří, i Radek, jí řekli jestli se nezbláznila a ať si zajde k psychiatrovi. Ona jakoby byla slepá a hluchá. Přesto, že ji Radek v autě odmítl a řekl jí, že by nikdy bratra nepodvedl, tak se ona rozhodla veřejně vyjádřit své přesvědčení o tom, jak k sobě patří. Petr jakoby tam ani nebyl. I po těch letech, si říkám, co jako čekala? Že ten Radek jí řekne, tak fajn, když ti to řekla kartářka, co k ní chodíš tři měsíce, tak to dáme dohromady? Kašlu na bráchu?!
Už tehdy mě to napadlo a jsem o tom přesvědčen doteď. Myslím si, že se prostě do Radka zamilovala nebo nebyla připravena na závazky, ale neměla na to, to normálně říct. Taková teátr na společné dovolené, si ale mohla odpustit. Petr měl, pochopitelně, po tom jejím představení, naprosto po dovolené, po náladě, po všem. On si ji chtěl vzít a ona se ukázala jako bezcharakterní a bezlítostný „tydýt“ (napsal bych jiný výraz, ale editor by mi to zcenzuroval). Nikdy bych nechtěl být v jeho kůži, takové ponížení a asi i uvědomění, s kým že to chtěl založit rodinu? Inu, i takové příběhy život píše. Lítost vůči Petrovi, mám ale i po letech.
A jak to s Petrem dopadlo? To se musím zeptat manželky. Po této, jinak nejlepší společné dovolené, jsme se už moc nestýkali. A na svatbě nebyl, nemohl.
A s Martinou? To by mě samotného zajímalo. Jestli navštívila odbornou pomoc nebo se jí rozsvítilo.
