Článek
Jeli jsme, dnes ráno, s manželkou a dcerou na kontrolu k pediatrovi. Už při parkování, mě zarazilo a rozčílilo nezodpovědné chování mladé paní s asi čtyřletou holčičkou. Maminka vypadala kolem třicítky, tak bych očekával jistou dávku zodpovědnosti. Spletl jsem se.
Přijíždíme na parkoviště a já mám radost, že je místo blízko vchodu. Jedu velmi opatrně, náledí je po většině parkovací plochy. Přibrzdím, protože vidím, že na místě, kde chci zaparkovat, stojí maminka s dcerou. Holčička si tam hraje se zbytky sněhu, což mi přijde docela mimo, když by si mohla hrát o metr vedle na chodníku. Možná se chystají nastoupit do auta, vedle kterého stojí. Budiž. Paní má ruce v kapsách a je otočená směrem k nám. Proběhl oční kontakt, a tak čekám, že upozorní své dítě, že jede auto. Paní mlčí a holčička si hraje na parkovišti dál. V hlavě už mi běží dialog, který bych s ní dost nahlas vedl, kdybych byl v autě sám. Trošku mě to „přednaštve“ ale snažím se zachovat chladnou hlavu, abych nestresoval zbytek auta.
Maličko popojedu, kontroluju blinkr a říkám si, jestli už ta ženská varuje své dítě, že za ním je auto a že si prostě nemá co hrát mezi auty. Když si už i Ema všimne, že nezajíždíme do příslušného parkovacího stání, holčička dostane víc rozumu jak maminka, protože si všimla auta, a tak se zvedne a odchází na chodník. Hurá!
Když přicházíme do čekárny, jsou tam další dvě maminky s miminky, co navštěvují poradnu zároveň s námi. Starám se o naši malou, aby si mohla Ema přichystat potřebné dokumenty a koutkem oka vidím na zemi ve vajíčku rudé dítě. Při druhém pohledu se opotím za to dítě. Tipuju, stejně stará holčička jako ta naše, narvaná v kombinéze v té autosedačce. Přemýšlím, jak se její mamince podařilo to dítě tam narvat. Miminko úplně červený ještě i s čepicí na hlavě. Bože, ženská!
Rozhodnu se, že zkusím něco udělat. Tak se začnu taky vysvlékat a komentuju, jaké je tam horko. Dost nahlas tak, že tu holčičku vzbudím. Třeba tě teď máma zachrání, říkám si. Máma se naštvala, že už nemůže koukat do mobilu. Další maminka, co by zasloužila vařit se, jako to její nebohé dítě. Naštěstí vychází ze dveří sestřička a my, to uvařené batole, pouštíme rádi před nás. Jsem rád, že vzhled holčičky komentuje i zdravotní sestra a ptá se maminky, zda svou dceru vozí takhle navlečenou v autosedačce.
S pýchou a vděkem se dívám na svou manželku. S jakou láskou pečuje o naši dceru a opravdu se o ni stará. Zjišťuje si informace a zajímá se o to, jak být dobrou mámou. Neobtěžuje ji to a pro mě je skvělým příkladem a motivací, být lepší člověk a dobrý otec.
