Článek
Nedávno jsem psal o tom, jak jsem dostal výbornou radu od svého kolegy. Radu o tom, že nemám chodit se svou ženou k porodu. Odkaz na tento článek přidávám na konci toho dnešního.
Víte, sleduju jeden zajímavý profil na Instagramu. Táta na rodičovské. Inspiruje ostatní, jak být lepším tátou/manželem/partnerem. Tento člověk dostává denně spoustu hejtů. Některé občas zveřejní. Já už jsem jich pár taky dostal. Jistě ne tolik, jako on. Dosah mých úvah není tak dalekosáhlý jako někoho, kdo má 15 tisíc sledujících. Přesto se přidám k tomuto muži a zkusím přidat svou troškou do mlýna.
V posledních měsících jsem v mnoha ohledech přehodnotil své životní hodnoty. Ztotožňuji se s názorem některých žen a mužů v mém věku, kteří věří, že naše generace změní přístup k výchově dětí. Já očekávám revoluci v přístupu k mezilidským vztahům celkově. Pro mě byl červeným praporkem právě onen rozhovor s mým kolegou v práci. Od té doby sleduji, jak se lidé v našem okolí, k sobě chovají. A tak si říkám, že kdybych měl inspirovat jednoho muže, zkusím to.
Se svojí ženou jsem prošel kurzem předporodní přípravy. Ne z donucení. Ne proto, že by si to přála jen Ema. Bylo to proto, že jsme se tak společně domluvili. Chtěl jsem u toho všeho taky být. Jednalo se o naše první dítě. Stejně tak jsme se domluvili, že půjdu k porodu. A tam budu své ženě oporou. Dohlédnu na to, aby zdravotnický personál, dodržel naše požadavky. Nebyly nějak zvláštní. Pouze se jednalo o použití epiduralu či otázka nástřihu. Takový byl náš plán. Myslím si, že jsme jej zvládli dodržet. Přes neochotu a nepříjemné vystupování některých zdravotních sester. Moje žena rodila hodně po termínu. Prvorodička. Na doporučení lékařů jsme čekali, zda se porod nerozjede přirozeně. Žena souhlasila s Hamiltonovým hmatem, zkoušeli jsme cvičit na míči, nahřívat se ve sprše a další rady od sester a lékařů. Přesto, že jsme uposlechly veškeré pokyny, jsme se setkali s velmi neempatickým chováním, ze strany některého personálu. Jak před porodem, tak v průběhu a bohužel i na oddělení šestinedělí. Zpětnou vazbu jsme zanechali, tak budeme doufat, že ony dámy ví, co znamená sebereflexe. Jen je poněkud smutné, že k nastávající matce která má komplikace, se ti, co mají pomoci, chovají takto hrubě. Ne všichni. Člověk by však, v dnešní době osvěty, očekával jen vstřícný a laskavý personál.
Chci tedy podpořit ty, kteří třeba váhají, zda ženě k něčemu budou. Ano, budete. V prvé řadě budete podpora své ženě. Budete u narození vašeho dítěte. Nepřijdete tedy o první chvíle s vaším miminkem. A pokud bude vše v pořádku, budete spolu jen vy tři. Zkušenosti naše, i dalších maminek ukazuje, že nepříjemný personál je více vstřícný, pokud není žena sama. Budoucí otec asi odporuje více než vysílená rodička. To znamená, že ji můžete ochránit před případnými nátlaky nepříjemného personálu. Dále je třeba odrazit všechny nežádoucí návštěvy. Pokud se žena necítí, není třeba nutit ji k přijímání návštěv již v porodnici.
Ochranou a podporou v nemocnici, ale role ochránce nekončí. Je třeba si uvědomit, že právě vznikla nová rodina. Tedy další naší povinností je zajistit novopečené mamince klid a potřebnou péči doma. Odrazit první nevyžádané rady. Ohledně postýlky, plenek, spánku, nošení, krmení, mazlení, očkování a dalších. Odrazit netaktní poznámky. U nás proběhl dotaz, jestli nemá žena ještě jedno dítě uvnitř nebo kdy bude druhé. Popřípadě kdy že bude ten kluk/holka dle toho, co nám chybí v páru. A tak dále. Myslím, že ten kdo děti má, zná tyto zbytečné otázky a připomínky. Občas si říkám, že by se měl ve školách k občanské nauce přidat i takt a etiketa. Některé poznámky jsou opravdu velice nevhodné a pro ženu plnou hormonů, zraňující. Moje žena se v průběhu těhotenství proměnila v sedmihlavou saň, přesto se nedokázala bránit. Ani v nemocnici, ani v porodnici a ani doma při návštěvách s hloupými dotazy.
Dokonce ani když se moje matka dost nevhodně zeptala, zda neupekla pro návštěvu. Přesto, že věděla, jaké komplikace Ema u porodu měla. Přesto, že jasně viděla, jak je na tom fyzicky špatně. Ema chtěla vyhovět prarodičům a neupírat jim vnouče. Přesto všechno se moje matka neubránila absolutně zbytečnému rýpnutí, zda není upečeno ke kávě. Inu, drahá máma dostala stejně milou odpověď ode mě. Vždycky si stěžovala na moji babičku, její tchyni, a teď se při první příležitosti zachovala naprosto stejně. Urazila se a odešla. A já jsem na sebe pyšný, že jsem se dokázal postavit za svou rodinu.
Seznam nevyžádaných a bizarních rad, dodám zase příště.
Zdroj: vlastní zážitek z porodnice a vyprávění paní Barbory
