Článek
Některá z fanynek Veroniku varovala a poslala jí odkaz na článek na webu Prima ženy. Já vypíchnu jeden odstavec, který je zrovna ten, co známou herečku rozčílil doběla.
Arichteva se netají tím, že s manželem Biserem Arichtevem synovi nikdy neříkají, že něco nesmí a neexistuje, že by na něj vztáhli ruku. I když jeho záchvatům vzteku neustupují, zároveň má stále povoleno spát s nimi v posteli místo svého pokoje. „Já si myslím, že tyhle strachy by měl překonat s námi, takže ho tam necháváme. Nemyslím si, že by to měl přetrpět v pokojíčku,“ dodala Veronika o synovi, který letos v září oslaví již páté narozeniny.
Když už pomineme to, že v dnešní době, kdy se konečně začalo řešit násilí na dětech. Fyzické tresty a vůbec že se nějak více všeobecně společnost zabývá vývojem a výchovou dětí. Jak to dělat lépe. Nejít tou komunistickou zlou rukou, kterou si zažilo mnoho z nás a někteří se z toho dlouho léčili. Než našli sami sebe a svou sebehodnotu. Tak mě strašně naštvalo to, že rozhovor, který měl pomoct jiným mámám, které mají temperamentní děti, byl takhle sprostě vykraden a převrácen.
Kde se redaktor, Tomáš Durčák, ani neobtěžoval zajímat o to, jaký je rozdíl mezi respektující a volnou výchovou. Kterou on popisuje. Možná bych neměl být naivní a říct si rovnou že chtěl napsat senzaci, co se bude číst. Protože Veronika má sledující. Takže prokliky budou.
Veronika ve svém příběhu vyzývá autora článku k rozhovoru. Taky ho pěkně setře, když vysvětluje že jejímu synovi jsou čtyři roky a má ještě malý mozeček. „Asi jako vy, paní redaktorko,“ pousměje se jízlivě slavná maminka. Inu, nedivím se. Vím, že se budu za své dítě rvát úplně stejně a tento článek se dotýká celé jejich rodiny.
Další, kdo to schytal, je autorka článku na extra.cz, Eliška Veselá. Ta napsala dosti podobný příspěvek. Veronika vyzývá autorku, ať raději napíše něco svého. Je pravda, že článek paní Veselé je místy totožný s článkem pana Durčáka.
1000042731
Já s Veronikou a jejím přesvědčením ohledně výchovy dětí souzním. Myslím si, že doba pokročila v mnoha oblastech. Tak nevím a ani nechápu přístup některých lidí, kteří zůstali zamrzlí někde v šedesátkách. Nechápu, proč starším generacím tolik vadí, že chceme být ke svým dětem láskyplní. Že řešíme jejich zdraví, to fyzické i to duševní. Že chceme předcházet špatným věcem. Že chceme pro své děti milující domov. Kam se budou chtít vrátit. A jestli bude chtít naše dcera spát s námi? Tak bude. Nebude to navěky. Až dozraje, odpadne. No ne?
