Článek
Včera jsem se rozčílil tak, že mám potřebu to ze sebe dostat a napsat to i sem. Jednou mi snad dcera odpustí, že jí občas udělám ostudu. Bojuju s tím, opravdu ano, ale lidská hloupost mě dokáže přimět k akci. Vím, že je to kontraproduktivní. Srážka s blbcem, to je předem prohraný boj. Ten poslední, který jsem s dcerou absolvoval včera po pravidelné lekcí plavání, byl boj i za ostatní rodiče.
Kdo již četl mé starší příspěvky, ten zachytil, že chodíme s dcerou na lekce plavání pro miminka. Je to taková příjemná půlhodinka, kdy se věnuju plně dceři a nic jiného mě nerozptyluje. Ne, ani ostatní maminky v plavkách a ani naše mladá a energická lektorka. Opravdu si ty lekce užívám, je to jednoduše jiné, než hraní doma. Dcera vodu miluje a na hodiny už se těší. Pokaždé, když přijíždíme kočárkem k plaveckému bazénu, už ukazuje prstíkem a směje se.
Taky mí pravidelní čtenáři vědí, že jsem poněkud horká hlava a někdy se nechávám vyprovokovat k akci. Tato chvíle nastala včera, po naší lekci. Ema, moje žena čekala v herniččce/kavárně a užívala si svou dopolední kávu, u které sledovala, jak s dcerou děláme pitominky ve vodě. Asi v polovině naší lekce se k ní přidala paní, která chodí o dvě lekce po nás. Dítě, se kterým chodí, má přes dva roky a starší sourozenec chodí do školky nedaleko bazénu. Včera měla paní obě děti s sebou. Není výjimkou, že starší sourozenci, pokud nejsou nemocní, zůstávají v herně, zatímco rodič s mladším dítětem, je na lekci.
Možná už tušíte, že starší dítě neměla paní sebou jen tak. Ano, bylo nemocné. Nebyl to sopel, nebyl to kašel. Milé dítě má neštovice. A tato, ne příliš chytrá paní, vzala toto dítě, osypané neštovicemi mezi ani ne roční děti. Než jsem se s Hvězdičkou osprchoval a převlékl, to osypané dítě stihlo obkroužit celou hernu a infikovat tak celý prostor.
Vešel jsem tedy s dcerou do herny, jako jeden z posledních z našeho kurzu. Ema mě okamžitě zastavila a upozornila mě na to, že tam běhá dítě s neštovicemi. Šel jsem tedy zaplatit útratu a chtěl odejít. Co čert nechtěl, tato bystřenka, své nakažené dítě ještě ponoukala k tomu, aby si pohrálo ještě s dalšími hračkami, které snad ještě nestihlo. A pak si stoupla vedle mě, že si vybere dort. A to byla ta chvíle, když už jsem to nevydržel a vyjel po ní.
„Ženská bláznivá, co tu děláte?! Proč taháte dítě s neštovicemi mezi ostatní děti? A ještě k těmto malým?“ vyjel jsem na ni. Nekřičel, ale můj výraz mluví často za mě.
Paní byla překvapená, pak jí trochu zrudl obličej a začala na mě ječet: „Já nepřijdu o peníze za lekce, kvůli pupínkům!“ s bojovým výrazem v tváři hleděla na mě a na ostatní rodiče v kavárně.
„Neječte tu na mě! Nemáte tu co dělat, nemocný děti mají být doma. A lekci jste si mohla nahradit, stačí se zeptat.“ odvětil jsem jí už s klidem. „Jdu pro lektorku, bude jistě nadšená, že budou muset dezinfikovat prostory herny.“ dodal jsem a odešel. Daleko jsem chodit nemusel, lektorky si všimly, že se něco děje a přišla první jedna a potom i druhá. Paní vyprovodili i s nemocnými, nakonec oběma!, dětmi a důrazně jí vysvětlily, že dokud bude mít některé z dětí pupínek, nemá tam co dělat.
Byla dotyčná maminka naštvaná? Samozřejmě! Ona má přece právo na svou lekci plavání. Myslím, že může být ráda, že jí nedali k úhradě dezinfekci ploch herny, kterou okamžitě uzavřeli.
Myslím, že zas takovou ostudu jsem dceři neudělal. Povyk jsem vyvolal, ale byl pro dobrou věc. Ostatním to bylo hloupé. Teď budeme jen doufat, že se naše dcera a další batolata, nenakazila neštovicemi. To by bystřenka a její děti, plavali brzy sami.
Zodpovědným rodičům, zdar!
