Co tomu řeknou lidi?

Vnitřně jsem věděla, že si tím ubližuji. Necítila jsem se v tom dobře a měla jsem na sebe i na ty okolo vztek. Ten nesoulad byl tak silný, že se podepsal na mém zdraví. To pak člověk přehodnotí ledacos – i pohled na sebe sama, na svou sebehodnotu, sebevědomí a sebeuvědomění. A začne hledat, jak to dělat lépe.

Co jsem zjistila? Že nejdůležitější je poslouchat své tělo, svoji intuici. Tělo dá hned člověku znamení, že jedná ve svůj neprospěch (a na nás je, aby nás hlava „nepřekecala“). Stačí ho jen poslechnout a udělat pár kroků.

1. krok: To není můj problém

Ruku na srdce – kolikrát jste si za poslední měsíc v hlavě přehrávali nějaký rozhovor? A přemýšleli, co jste měli říct jinak – jemněji, ohleduplněji, jiným tónem, s jiným výrazem a jinými slovy?

Šílené, že? Místo abychom žili tady a teď, vracíme se neustále zpět a snažíme se odhadovat představy v hlavách lidí kolem nás. A aby toho nebylo málo, vytváříme si k tomu vlastní mentální soudní síň, v níž hrajeme roli jak obžalovaných, tak žalobce. Bohužel jsme tímto soudním procesem tak zaujatí, že si nevšimneme, že v soudní síni nikdo další nesedí.

V psychologii se tomu říká efekt reflektoru – jev, při němž má člověk pocit, že je neustále v centru pozornosti. Připadá mu, že si všichni všímají jeho chyb, hodnotí jeho vzhled a vědí, co si myslí… jako by byl ozářen světlem reflektoru.

Jenže není, což je na tom to nejlepší a nejhorší zároveň. Zatímco vy naplno zaměstnáváte svou mysl strachem z lidí i několik dní, oni na vás nemyslí déle než třicet vteřin. TŘICET VTEŘIN! Schválně si to odpočítejte! A pro tento kratičký okamžik upravujete svůj projev, styl, mluvu či dokonce kariéru, aby z vás byla maximálně nekonfliktní osoba, která vyhoví všem.

Jenže zavděčit se všem není možné! Přesto se o to hloupě snažíme a neuvědomujeme si, že v této šílené honbě za cizím potleskem ztrácíme ze zřetele sami sebe.

Chcete příklad ze života?

Vydala jsem se do nákupního centra, abych si koupila něco na sebe. Mám svoje oblíbené značky, tak jsem dlouho nebloudila a za chvíli už jsem mířila do kabinky s hromadou věcí. Po delší chvíli jsem vyšla ven s několika favority. U pokladny jsem zaplatila a další aspoň hodinu jsem se procházela po centru. Až těsně před odchodem mě zastavila jakási paní s tím, že jsem si při zkoušení zřejmě nezapnula bílé body, které mi po celou tu minimálně hodinu nepřehlédnutelně viselo vzadu vytažené přes tmavě modrou sukni.

To nechcete! Tváře mi hořely a měla jsem chuť se propadnout. Hodinu takto chodit po nákupním centru! Ještě doma u večeře se mi ta hanba honila hlavou: „Bože, jak to vypadalo? Všichni si museli ťukat na čelo!“

Pravdou je, že si na čelo neťukal nejspíš nikdo a že ona paní byla nejspíš opravdu první, která si mého renoncu všimla. Pro desítky ostatních, kteří šli za mnou či vedle mě, jsem v podstatě neexistovala. Řešili totiž své vlastní problémy – s dětmi, s bolavým zubem, s hrozným šéfem. Každý si nese své vlastní břemeno a to moje ho moc nezajímá. To jen já jsem si jím nechala zkazit večeři.

A i kdyby si o mě mysleli, že jsem blázen… Tak co! Názory na kohokoliv nejsou objektivní pravdou. Odrážejí aktuální náladu onoho člověka, jeho únavu či vnitřní stres. Když vám někdo tvrdí, že děláte hlouposti nebo divně vypadáte, v devadesáti devíti procentech případů to v překladu znamená: „Sám v sobě se nevyznám, bojím se vystoupit z komfortní zóny a vaše odvaha mi jen připomíná moji vlastní zbabělost.“

Co si z tohoto povídání vzít? Jednoduché poučení. Až vás zase příště napadne, co o vás někdo jiný pomyslí, hoďte tuhle myšlenku za hlavu a řekněte si, že to není váš problém.

2. krok: Kouzlo nedokonalosti

Proč se vlastně hrozně bojíme toho, co o nás řeknou druzí? Proč se třeseme strachy, aby náhodou někdo nezjistil, že nejsme neomylní? Protože máme pocit, že musíme být dokonalí. V případě ženy třeba perfektní v práci, doma dokonalá matka, usměvavá partnerka a skvěle naladěná milenka. V případě muže zase ten, kdo bezchybně zabezpečí rodinu, vyřeší každý problém, nikdy neprojeví slabost a vnitřní pochybnosti schová hluboko pod maskou neotřesitelné síly. Jenže tato posedlost dokonalostí je spolehlivou cestou do pekel.

Dokonalost znamená stav, kdy je vše hotové, optimální a neměnné. V přírodě ale platí, že co se nemění, to zaniká. Kdyby byl nějaký organismus „dokonalý“ pro své prostředí, přestal by se vyvíjet. Jakmile by se ale jeho prostředí změnilo, tento dokonalý a rigidní systém by zahynul, protože ztratil schopnost adaptace. Nedokonalost nás nutí se přizpůsobovat, reagovat na chyby a posouvat se dál. Evoluce stojí na chybách (mutacích) a jejich nápravě, ne na okamžité dokonalosti.

Dokonalost budí obdiv, ale nedokonalost budí blízkost. Pokud už je všechno „dokonalé“, mizí prostor pro zvědavost, hru a experiment. Nejkrásnější věci vznikají omylem nebo zkoušením něčeho nového, co zpočátku vypadá „špatně“. Kdybychom lpěli na dokonalosti hned na začátku, nikdy bychom nic nezkusili ze strachu, že to nebude perfektní. Nedokonalost nám dává svobodu tvořit – dovoluje nám vzít štětec a mazat, psát a přepisovat, zkoušet a chybovat.

Nikdo se necítí dobře ve společnosti někoho, kdo je bezchybný – podvědomě v nás takoví lidé vyvolávají tlak a pocit vlastní nedostatečnosti. Naopak zranitelnost a přiznané nedokonalosti otevírají dveře k hlubokým vztahům. Lidé se spojují přes sdílené nedokonalosti, pochybnosti a pády. Dokonalost izoluje, nedokonalost spojuje.

Člověk, který se nestydí za své zkušenosti, zakopnutí a autentické emoce, získává neuvěřitelnou svobodu. Nemusí se bát, že na něj „něco praskne“ – on už totiž na sebe dávno všechno ví a je s tím naprosto v pohodě. A jakmile si dovolíme dělat chyby a nedělat si kvůli tomu výčitky, kritika zvenčí ztratí jakoukoliv moc a jen kolem nás bezmocně prosviští.

Až tedy zase někdy budete váhat, co na nějaký váš krok řekne okolí, připomeňte si, že nedokonalost je důkazem toho, že žijete skutečný, nefalšovaný život.

3. krok: Buďte jako vrba

Jak reagujete, když do vás někdo začne rýt nebo přichází s nevyžádanými radami? Většinou se hned naježíme, začneme se zuřivě obhajovat, psát litanie do diskuzí nebo se s dotyčným do krve hádat.

V tu chvíli se chováme jako starý, zatvrzelý dub.

To by se na první pohled mohlo zdát jako dobrá věc. Dub je masivní, neustoupí a drží se své pravdy zuby nehty. Jenže když příval cizí hlouposti přesáhne únosnou mez, dub to nevydrží a zlomí se.

Proto je lepší chovat se jako pružná vrba. Když fouká silný vítr, poddá se jeho síle, nechá jej přes sebe přejít, a když vichr ustane, zase se krásně narovná.

Neumíte si to představit v reálném životě?

Když si na vás někdo začne vylévat své vlastní komplexy, plive jedovaté sliny a vy se tím začnete trápit nebo se stavíte na odpor a vztekáte se, dopadnete jako ten dub. Když ale zachováte chladnou hlavu, podíváte se na dotyčného s úsměvem a jeho slova necháte vanout kolem sebe, aniž by vás jakkoliv zasáhla, zvládli jste se zachovat jako vrba – ohebná a neporazitelná.

A jak konkrétně reagovat? Zkuste tuto taktiku. Na útok nikdy neodpovídejte hned, neukvapujte se. Buďte tak tři až pět vteřin zticha a pak proneste klidně tyto dvě věty: „Zajímavý pohled na věc. Nechám si to projít hlavou.“

Případně můžete vyzkoušet metodu pozorování mimozemšťana. Představte si, že onen dotyčný, který vás uráží či sráží, je mimozemšťan. Protože mimozemšťany na Zemi běžně nevídáme, samozřejmě nás zajímá, jak se chovají. Dívejte se tedy na tohoto mimozemšťana se zájmem, ale zcela nezaujatě jako pozorující vědec a říkejte si: „Aha, to je ale zajímavé, tak mimozemšťani se v těchto situacích chovají takto. Je to zvláštní, ale budu si to pamatovat.“ Protože je to mimozemšťan, nic z toho, co říká nebo dělá, se vás nemůže nijak dotknout!

4. krok: Být sám či sama sebou

Jak rychle nebo pomalu se mění názory lidí? Asi se shodneme, že se mění rychleji než korouhvička na střeše při silném větru. Dnes vás vynášejí do nebes, nosí na rukou a tleskají vám, ale zítra vás za úplně stejnou věc s chutí ukřižují. Pokud stavíte svůj vnitřní základ na cizích řečech, stavíte na tekutém písku a dovolujete, aby váš život určovaly a ovlivňovaly vnější okolnosti.

Dnes máte skvělou náladu, protože vás někdo pochválil. Zítra jste na dně, protože vám šéf vynadal.

Jenže nikdo na světě vás nezná skrz na skrz. To, co si o vás druzí myslí, nejste vy. Je to jen zrcadlo jejich vlastních strachů, špatných zkušeností a omezených obzorů.

Nezapomeňte – vy jste ta jediná osoba na téhle planetě, která do detailu ví, co vás motivuje, o co se snažíte, jaké máte záměry a co vás rozpláče. Proč proboha dáváte hlasovací právo lidem, kteří o vás vědí jen zkreslený zlomek?

Až zase ucítíte, jak vám cizí pohledy či slova stahují hrdlo, zkuste si přečíst čtyři níže uvedené věty. Pak se zhluboka nadechněte a uvědomte si, že nejste jen dekorace pro potěchu okolí. Jste tvůrci svého vlastního jedinečného příběhu.