Článek
Přiznejte se, kolikrát už jste si řekli, že začnete šetřit, hned jak se vám na účtu objeví výplata? A kolikrát spousta z nich zmizela, aniž jste pořádně nevěděli kam?
Nebyla jsem jiná. Když jsem si po čase uvědomila, kolik peněz jsem utratila za věci, které mi teď leží někde ve skříni (a to je ještě ten lepší případ), tak jsem se sama na sebe naštvala a hledala metody, které bych byla ochotná a schopná dlouhodobě udržovat.
Že to byla cesta četných pokusů a omylů, ani nemusím zdůrazňovat. Ale nakonec mi z toho vyšel (pro mě) smysluplný systém. Podívejte se, jestli by nepomohl nebo neinspiroval i vás.
Impulzivní nákupy na e-shopech
Kouknu na e-shop s dekoracemi, kosmetikou, výtvarnými potřebami či jídlem a rázem potřebuji všechno (u jídla se to množství zvyšuje samozřejmě s mírou pociťovaného hladu). A v hlavě už řádí hlásek: „Kup to! Honem, to potřebuješ!“
Dnes už se tím nijak e nestresuji a všechno, co se mi líbí, házím do košíku. Nejsou dva sáčky mandlí málo? Tak radši tři! A fair trade čokoláda? No to je přímo nutnost.
Nákup na e-shopu
Vtip je ale u košíku nejen začít, ale i skončit. Košík nechávám plný jeden až dva dny a pak se k němu vrátím. A s chladnou hlavou vyhazuji, co byl jen momentální impulz a nechávám jen to, co opravdu potřebuji. Někdy v košíku nezbyde vůbec nic (jen nesmím znovu začít brouzdat po zmíněném e-shopu, protože bych tam zase našla spoustu nezbytností. Ale i kdyby, tak metoda „trvalého pobytu v košíku“ zase zafunguje). A pokud vám v košíku přece jen něco zůstane, můžete dát tento výrobek ještě třeba na Heuréku a podívat se, jestli ho někde neseženete levněji. Občas to vyjde.
Musím říct, že moje peněženka tuto kůru miluje a utěšeně mi tloustne.
Korunka po korunce
Nevím, jaký máte vztah k drobným vy, ale mě ničí peněženku i kapsy a tak je nemám moc ráda. Dřív jsem je dokonce nosívala v plastové krabičce po filmu do fotoaparátu. Tyto krabičky už tak běžné nejsou, tak jsem vymyslela jiný způsob, jak s nimi naložit.
Korunka je korunce
Za dveřmi do bytu mám na botníku postavenou dřevěnou krabičku se skleněným okénkem a otvorem nahoře. Jak kdokoliv z nás přijde domů, probere kapsy a všechny drobné tam vysype (za drobné považujeme vše do 20 Kč včetně). Zbavit se pár drobných nijak nebolí, ale po čase je krabička plná a překvapivě se v ní našetří docela dost peněz. Postačí třeba na výlet s vnoučaty nebo dobrou večeři pro dva. Člověk tak vlastně ani neví, že šetří… někdy se dokonce přidá i návštěva.
Window-shopping ANO, karta NE
Nechci úplně zevšeobecňovat, ale myslím si, že ženy častěji vnímají nakupování (a okukování zboží) jako zážitek nebo relax. Muži to mají většinou jinak, jednají účelově: potřebuji košili, vejdu do prvního obchodu s košilemi, ulovím a odcházím.
Ale i ženy si mohou window-shopping užít a zbytečně neutrácet. Jak to dělám já? Aby to byla opravdu radost, po níž nenásleduje zděšení, kolik jsem zase utratila „za blbosti“, nechávám při této příležitosti karty doma a s sebou si beru jen určitou hotovost, která postačí na posezení u vínka nebo kávy a nějakou maličkost. A ne, karty v mobilu nahrané nemám – zatím odolávám, protože pak by to utrácení mělo neomezenou zelenou. Takhle držím karty na dietě, při které mi účet nehubne.
Statistika nuda je…
Ano, je k tomu potřeba určitá disciplína, ale vyplácí se mi zapisovat si příjmy a výdaje do notýsku. Ano, čtete dobře – zapisovat! Vlastní rukou!
Mám tam vše – kolik mi měsíčně přijde, jaké mám povinné výdaje (nájem, elektřina, leasing, hypotéka, investice, děti škola, atd.). Z toho vidím, kolik mi z výplaty zbyde (při troše štěstí a uznání zaměstnavatele).
Obálková metoda trochu jinak
Jako další krok přichází na řadu obálková metoda. Je to staromódní, ale účinné. Mám několik obálek a do nich si přiděluji měsíční částky na drogerii, sport, kapesné, kulturu, pohonné hmoty apod. Vím tedy, kolik peněz mám do další výplaty k dispozici a nákupy si musím rozmýšlet. Mě třeba pomáhá, když vím, kolik peněz mám zhruba na týden. Když obnos v obálce v půlce měsíce vyčerpám, musím počkat do další výplaty. Tady to tu disciplínu chce.
Hned nejde vše hladce… ale kde je vůle, je i cesta
Můj přítel třeba nebyl na takovýto systém zvyklý a když jsme ho prvně zkusili, byl to boj. „Potřebuji teď xxx tisíc na yyy, já si vezmu ty peníze z obálek a pak to tam vrátím.“ Jenže „pak“ nikdy nenastalo, obálky byly prázdné a já naštvaná. Asi dost, protože po pár měsících už to docela fungovalo.
Každá koruna se počítá
A pokud vám po všem tom rozdělování něco náhodou zbude, tak i kdyby to byla stokoruna, posílám ji na spořicí účet, ke kterému nemám platební kartu. Jasně, není to úplně nejvýnosnější řešení, ale investice řeším jinde a tady se mi tvoří fajn rezerva, kterou mám pak k dispozici třeba na rozbitou pračku. A fakt se vyplatí tam poslat i jedinou stokorunu!
Do detailu
Jednou za pár měsíců se vybičuji k tomu zapisovat si každý, i ten sebemenší nákup. Když se pak na to podívám, vidím, kam mi ty penízky utekly a ve kterých případech to bylo za blbosti nebo případně mě napadne, co dělat jinak a ušetřit na tom (nejen peníze, ale třeba čas nebo starosti).
Co říct závěrem?
Šetřit neznamená trpět nebo si odpírat radosti. Znamená to jen chytře nastražit pasti na vlastní impulzivní chování. A co vy? Máte taky nějakou tajnou fintu, jak přechytračit vlastní peněženku? Napište mi to do komentářů!
