Článek
A psaní bylo až vedlejším produktem toho, co nasával. Řeči hospod, monology podnapilých mudrců, drobné tragédie i komické výjevy lidí, kteří se ocitli na samém okraji světa, ale přesto v sobě nesli cosi podstatného. Hrabal byl lovcem lidských hlasů. A často je lovil tam, kam by jiní dobrovolně nikdy nešli.
Hejsek mezi chudými
Na první pohled se může zdát, že Hrabalův život byl plný kontrastů až rozporů. Vyrůstal v relativním blahobytu nymburského pivovaru, byl vzdělaný, vystudoval práva. Přesto se vědomě rozhodl odejít mezi ty nejchudší. Právě tento krok se stal jedním z klíčových momentů jeho života i tvorby.
„Života, který do té doby vedl jako bohatý hejsek, si Hrabal začal vážit právě v Kostomlatech,“ říká literární historik Petr Kotyk pro stanici Vltava. Nebyl to útěk, spíš návrat k lidem, kteří žili bez příkras, bez intelektuálních póz, ale s nečekanou hloubkou. Právě v Libni, na pověstné adrese Na Hrázi 24, kterou nazýval „hrází věčnosti“, začal tvořit po boku přátel, jako byl grafik Vladimír Boudník.
„Jako doktor práv odešel mezi ty poslední nejchudší, mezi uklízečky, romské kopáče a pracovníky v hutích na Kladně. A tam žil svůj těžký, ale bohatý život. Protože v lidech hledal to, co neměl on sám, a nakonec to našel. Božskou jiskru,“ je přesvědčený Kotyk.
Pábitelé a proud řeči
Hrabal do literatury vnesl fenomén pábitele. Pábitel je člověk, který se skrze své nekonečné vyprávění (často dosti přikrášlené) brání nudě a krutosti světa. Hrabalův jazyk byl stejný jako tito lidé. Nespoutaný, syrový, a přitom hluboce filozofický. Dokázal v jedné větě spojit hospodskou nadávku s odkazem na Immanuela Kanta nebo Lao-c’.
Jeho metoda psaní byla stejně unikátní jako jeho postavy. Často psal v jakémsi transu, na psacím stroji chrlil text v nekonečném proudu, který pak nůžkami rozstříhal a znovu slepoval do literárních koláží. Z banální věty tak udělal poezii a z obyčejného života existenciální román.
Bohumil Hrabal v typickém pruhovaném triku
Pruhované tričko jako vyznání
Hrabal nebyl jen autor, byl i symbol. A jedním z těch nejvýraznějších bylo jeho pruhované námořnické tričko. Nešlo o stylovou pózu ani excentrickou image stárnoucího literáta.
Hrabalovým oblíbeným oděvem bylo po celý život námořnické, pruhované tričko. „Už jako dítě z bohaté rodiny chodil Hrabal rád do Zálabí hrát si mezi ty nejchudší děti. A právě tam chodili v pruhovaných tričkách nosiči nákladů. Celí špinaví, propocení, smrděli. Tato trička Hrabal nosil celý život, protože se sám považoval za námořníka na lodi ducha,“ vysvětluje Kotyk pro stanici Vltava.
To tričko bylo manifestem. Přihlášením se k lidem z okraje i k vlastnímu pocitu vykořeněnosti. Hrabal nebyl doma nikde a zároveň všude tam, kde se mluvilo, pilo, vzpomínalo a bilancovalo. Ať už to bylo v pražské hospodě U Zlatého tygra, nebo v tichu jeho chaty v Kersku, kde trávil dny obklopen desítkami polodivokých koček, které byly v závěru života jeho nejbližšími důvěrníky.
Smrt, která nepřestala klást otázky
Hrabalova smrt v roce 1997 patří k těm, o nichž se nemluví šeptem, ale ani s definitivní jistotou. Oficiálně šlo o pád z okna nemocnice Na Bulovce při krmení holubů. Okolnosti však dodnes vyvolávají mrazení. Blízký přítel, výtvarník Jiří Dungl, popsal poslední společné chvíle slovy, která zní jako předzvěst:
„Ráno jsem k němu přišel a ptám se: Jak jsi se vyspal? Jen zabručel: Vyspal, vyspal… a pak řekl: Dneska na mě Hlaváček mává. — Cože?! — Hlaváček na mě mává ze hřbitova, zve mě k sobě, zopakoval,“ řekl Dungl před lety Reflexu. Podle jeho slov bylo z Hrabalova okna skutečně vidět až na libeňský hřbitov, kde byl básník Karel Hlaváček pochován.
Dungl však musel osudného dopoledne odejít. „Když jsem přijížděl ke klinice, tak se najednou ozvala rána a tři metry ode mě spadlo tělo. Leželo tváří k zemi, ruce vzpaženy. A já jenom viděl ty bílé nátepníčky, které dostal od své ženy, než umřela. Vzali jsme ho na nosítka, přenesli dovnitř, ale všechny oživovací pokusy byly marné. Na místě byl mrtvý,“ vzpomínal v rozhovoru.
Bohumil Hrabal tak ukončil svůj život skokem z okna svého pokoje v pátém patře v nemocnici Na Bulovce. Podle některých však jen vypadl z okna, když krmil ptáky. S tím ale nesouhlasí jeho nejbližší okolí.
Důstojný konec literáta?
Hrabal se celý život zabýval smrtí. Ne jako tragédií, ale jako součástí příběhu. Obdivoval básníky, kteří se dokázali sami rozhodnout o svém konci.
„Obdivoval Sergeje Jesenina. Vždycky říkal: Jesenin, to byl gigant… a pak přijel na svůj statek a oběsil se. To byl konec důstojný velkého literáta. Každý, kdo se dokázal takhle sám rozhodnout, byl pro něj velký člověk. Pokud se i on pro sebevraždu rozhodl, byl to naprosto uvážený čin,“ uzavřel Dungl.
Ať už to bylo jakkoli, Hrabal odešel ve svém stylu. Neokázale, bez vysvětlování, s otevřeným koncem. Zůstal po něm svět plný pábitelů, krásy všednosti a věty, které se čtou nahlas, protože teprve tehdy skutečně žijí.
Zdroje: irozhlas.cz, Blesk.cz
